O Juráškovi a Goliáškovi
Když si Slamák pořídil huculské hřebečky Juráška a Goliáška, bylo jim teprve půl roku. První dva dny jsem s nimi byla na srubu úplně sama a byla to moje první intenzivní zkušenost ze života s koňmi. Tenkrát jsem se zamilovala do jejich voňavého dechu, do jejich huňatého kožíšku, do jejich obrovských očí, do jejich plachých útěků a zvědavého přibližování, do jejich nočních siluet a do tlukotu jejich kopyt. Jen o vzájemnou důvěru mě brzy připravily jejich kopance a kousance. Jurášek byl chytrý, zvědavý a akční, zatímco Goliášek klidný, silný a tvrdohlavý. Juráška jsem se tak nebála, i když byl divočejší a zákeřnější, ale dalo se sním vyjít snadněji a jeho kopanec se dal s jelitem přežít. U Goliáška jsem si byla jistá, že kdyby mě trefil, bylo by po mě. Naštěstí se o to pokoušel hlavně při krmení, které většinou obstarával Slamák a na toho si Goliášek tak nedovoloval.
Vyráželi jsme s hříbaty na procházky na vodítkách a později, když už se to smělo, Slamák obsedl po indiánsku Goliáška ( při pastvě se na něj nenápadně nasoukal a Goliášek se nevšímavě pásl dál i se Slamákem na hřbetě ). Na procházky už spolu jezdili, zatímco já a Jurášek jsme za nimi chodili dál s vodítkem , protože se takhle obsednout nenechal a já se bála to zkoušet jako na rodeu...
Měli jsme s nimi spoustu zážitků. Učili jsme je skákat přes příkopy, přes klády, dávat pac při ořezávání kopyt, koupat se v rybníku ( vlasně jen Juráška, Goliáška bysme tam nedostali ani jeřábem ), zvykali jsme je na lidi, na psy, na auta a na různé zvuky, občas nám na procházce utekli ( hlavně Jurášek ), párkrát nám zničili plot na zahradě a udělali tam spoutu "taškařic". Jednou nám také utekli na výlet, protože Slamák zapoměl zavřít branku a nějací dobří lidé naše koníčky zavřeli na 5 km vzdáleném psím cvičišti a Slamák si je tam musel dojít vyzvednout. Také se stalo, že Slamák okoukal v kovbojkách "indiánské pasení koní" a vypustil je do krajiny s krátce svázanýma předníma nohama. Hned se projevily jejich rozdílné povahy : Jurášek zjistil, jak krátké krůčky může dělat a za chvíli se naučil docela rychle cupitat. Goliášek se s něčím takovým nehodlal smířit a když to nešlo normálně, tak se při každém kroku vzepjal na zadních a poskočil dopředu oběma předníma najednou. Tímto způsobem se bez dozoru docela rychle přemístili pryč a museli jsme je pak jít hledat.
Brzy začali mít problémy s místním hmyzem , kterému říkáme muchničky, odborníci je nazývají pakomárci a lidový název jsou tiplíci. A my jsme začali mít veliké problémy s plotem, o který se koníci drbali, až sebe i plot úplně rozdrbali... Museli jsme natáhnout elektrický ohradník na přírodní větrný a sluneční zdroj. Tím se problém s plotem vyřešil, problém s muchničkami se však začal stupňovat. Zkoušeli jsme různé repelenty, odvary, ocet, sádlo s bylinkami, mastičky, homeopatii, vitamínové doplňky a všechny okolní veterináře - nebylo to k ničemu. Po vyšetření kůže se zjistilo, že je to opravdu alergie na pakomárky a navíc měli koníci v rankách zlatého stafylokoka... Jejich utrpení ustoupilo na zimu, když se muchničky někde zazimovaly a daly pokoj. Nastalo nám trápení s vodou - nemáme přívod vody na pozemek a taháme všechnu vodu v kýblech z nedalekého lesního pramínku. V zimě, ve sněhu a v mrazech vyžadovalo každodenní tahání vody a rozbíjení ledů hodně sebezapření. Když pak Slamák onemocněl, musela jsem si vzít dovolenou a zastat to na týden za něj, aby při té dřině ve 40° horečce nevypustil duši... Zimní ledové utrpení se střídalo s letním muchničkovým a v necelých třech letech už na tom byla Juráškova kůže tak špatně, že pro něj Slamák začal shánět nový domov a kdyby ho nesehnal, uvažoval i o utracení, aby Jurášek už víc nemusel trpět. Goliášek se naštěstí s muchničkami srovnal a další sezónu už se nedrbal a byl krásný a zdravý.
Po dlouhém a náročném inzerování a shánění jsme pro Juráška nový domov našli v Jeseníkách u jedné moc fajn holčiny mezi spoustou dalších koní. Ani jsem nebrečela, když si ho odváželi, protože to pro něj bylo vysvobození a protože ho novopečená majitelka Lenka hned pusinkovala na čumák a vnímala jsem u ní velikou lásku a důvěru k našemu Juráškovi. Goliášek zůstal sám a zesmutněl. Slamáka už zmáhalo se o něj starat, muchničky nedávali celé léto pokoj ani Slamákovi a zima opět obnášela trápení s vodou a ledy. Nakonec se rozhodl, že si nenechá ani Goliáška a po pár měsících jsme ho prodali další sympatické holčině Markétě od Litoměřic. Pro Goláška jsem však plakala hodně, protože u něj to nutné nebylo a bude nám tu strašně chybět...
Juráškova Lenka i Goliáškova Markéta nám občas posílají zprávičky a fotky a tak víme, že se našim koníčkům daří dobře - hlavně Juráškovi : byli jsme se za ním podívat a žije v opravdovém koňském ráji ! (viz VYPRÁVĚNÍ) Goliášek sice není na nekonečných zelených pastvinách ve společnosti další spousty koní (jednu klisničku má za plotem), ale je na něm znát, že o něj Markéta dobře pečuje a věnuje se mu. I za ním už jsme se byli podívat a už se těším na další výlety za našimi koníčky. Taky doufám, že si kromě pejsků zase brzy pořídíme nějaké další zvířátko - je to teď na srubu docela smutné, bez našeho koňského, ovčího a kozího stádečka...
