O Havránkovi

Můj předchozí pejsek Havránek se podle rodokmenu jmenoval Orin z Ledenických zahrad a byl to curly coated retriever - česky řečeno kudrnatý retrívr. V mých očích jsou kudrnáčci ti nejkrásnější psi a tak jsem si v roce 2001 jednoho pořídila hned při první příležitosti. Tenkrát jich v Čechách nebyla ani stovka, takže ke mě cestoval přes celou republiku.

 Havránek byl pro mě jako člověk a můžu říct, že tak velikou lásku a oddanost mi dosud nikdo v mém životě nedal. Vím, že třeba rodiče mi dali mnohem víc, ale tohle byl téměř hmatatelný pocit obrovské bezpodmínečné všenaplňující lásky, kterou ten pes neustále vysílal směrem ke mě. Také můžu říct, že to byl můj největší životní učitel a že mi dal za těch sedm let mnoho zásadních lekcí o lásce. Nebylo to jen kvůli jeho povaze, která měla světlé i stinné stránky, ale také kvůli jeho nemoci, která ho provázela po celý život už od 3. měsíce, a nebylo to mnohdy jednoduché... Cushingův syndrom sice pejska nebolí a kromě větší žíznivosti, žravosti, vzrušivosti a plešatosti ho ničím moc netrápí, ale obnáší to spoustu starostí okolo, hrozně moc peněz na vyšetření a léky, které nemoc brzdí a mírní kožní následky, a vědomí, že pejsek se může ze dne na den sesypat a umřít a člověk neví dne ani hodiny. A také boj s okolím, které psa bere zkrátka jako psa a takovéto "nepovedené" kusy by nechali utratit - "...v přírodě by stejně nepřežil a hlavně se ušetří peníze i starosti a aspoň se nebude trápit..." ... V době, kdy jsem byla nezaměstnaná a peníze nebyly skoro ani na jídlo, byl ten tlak nejhorší, ale vydržela jsem to navzdory všemu a všem a nikdy ani na chvilku nezalitovala. Nejvíc mi tenkrát pomohla kniha od Pabla Coelha " Ďábel a slečna Chantal " , kde se otázka "zbytečného" života a "výhod" jeho ukončení probírá na dřeň.

 Havránek se sesypal až loni v létě a od té doby v mém životě chybí něco nenahraditelně krásného a blízkého. Jsem šťastná, že jsme spolu stihli prožít tolik věcí a že mě toho tolik naučil... A kdyby Cushingův syndrom nebyl dědičný a měla bych jistotu, že mé další štěňátko bude zdravé ( což u nás v Čechách bohužel vůbec jisté není ), určitě by po mém boku už vždycky byl jen kudrnáček.