O Dagovi

 Dag je středoasiat a Slamák ho zachránil před útulkem. Majitelé si ho pořídili ke staršímu kokršpanělovi a jak Dagouš dospíval, začaly problémy, které se stupňovaly, až nakonec pokousal kokršpaněla i paničku. Slamák se znal s Dagovým páníkem a když se dozvěděl, že chtějí dát Daga do útulku, tak si ho od něj vzal.

 Několik dní trvalo, než Dag na Slamáka přestal zuřit a nechal se od něj pohladit a nakrmit a nakonec ho přijmul za svého pána. Na mě přestal zuřit asi až po půl roce - marně jsme ho zkoušeli se mnou skamarádit všemi možnými způsoby. Zabraly až procházky - jen já a Dag a náhubek, a taky občasná Slamákova nepřítomnost - to pak Dag ze zoufalství (a možná ze vzpomínky na ztrátu svého prvního páníka) začíná lnout k novému člověku.

 Ze začátku byl neustále uvázaný - byl nebezpečný nejen pro mě, ale i pro Šakálka, se kterým se nikdy neskamarádil, naopak byl Dag jediný, kdo kdy Šakálkovi ublížil - několikrát se porvali do krve a Šakálkovi se rány na nohou v jeho věku už špatně hojily. Až když je Slamák za rvačky začal přísně trestat, zvykli si, že se nesmí sežrat při každé příležitosti a zavládl mezi nimi křehký nevraživý mír. Dag navíc nerespektoval plot, občas si s ním poradil a vyrazil do světa. Při jeho povaze to bylo pro okolí dost nebezpečné, takže zbýval jen řetěz a lanovka.

 Když jsem pochopila, že je to pes pouze jednoho pána, že mě poslouchat nebude, a taky že jeho zuřivost pramení patrně z toho, že ho nějakým způsobem zneklidňuju, tak jsem se k němu začala chovat jako k našim plachým hříbatům. Zafungovala uklidňující řeč těla, vyčtená z koňských knížek - začali jsme s Dagem k sobě pomalu nacházet cestu. Má mě nakonec rád - hlavně když se mu to hodí a poslechne mě, když ho hezky požádám a on má zrovna dobrou náladu. Ale když na něj zatlačím, tak se bude bránit! Naštěstí už mi to nedává najevo náhlým útokem, ale naučil se mě varovat vrčením. A já se to naučila respektovat. Pokousaná jsem zatím nebyla hlavně proto, že jsme nikdy zbytečně neriskovali a první rok měl Dag při kontaktu se mnou vždycky náhubek ( k jiným lidem jsme ho nepouštěli vůbec - s výjimkou Slamákovy maminky, kterou si podivuhodně rychle zamiloval).

 Dnes už se Dag se mnou mazlí, pacinkuje, hraje si (dávno bez náhubku) a dokonce se ode mě nechá nakrmit (což by mě dříve nejspíš stálo život, nebo přinejmenším ruku). S Nikem jsou velcí kamarádi, i když už se během Nikova dospívání servali tak, že měl Nik prokousnuté obě uši - ale to si Nik vyprovokoval sám - spíš se často divím, co všechno je Dag ochotný od Nika snést (viz VIDEOGALERIE) - Slamák Dagovi ze soucitu pořídil ostnatý obojek, aby se mu pořád Nik nezakusoval do krku.

 Dag zdědil psí boudu po Havránkovi a udělali jsme kolem srubu plot z armatur, s kterým si neporadili ani koně, takže Dagův řetěz mohl konečně putovat do kůlny. Bereme Daga s sebou na vandry a kromě toho, že zuří na pejsky ( fenky se mu většinou líbí ), a že vystartuje na cizího člověka, který se k němu příliš přiblíží, nedělá nám žádné velké potíže. Je zdravý, nenáročný, přizpůsobivý, skromný a ke Slamákovi velmi poslušný a milý.

 Zjistila jsem, že ho mám ráda už v době, kdy on mě ještě naprosto nenáviděl. Na vandru v Sedmihorkách ho Slamák pustil s náhubkem na volno a on se sebral a zdrhnul. Spoléhali jsme na to, že nás nejpozději do hodiny vyčmuchá, ale celý víkend po něm nebylo vidu ani slechu. Strašně jsem se o něj bála a v neděli jsem vyhlásila pátrací akci, obvolala policii a útulky a do večera jsme ho měli zpátky. Zjistilo se, že doběhnul do prvního stavení, kde ho místní odchytili a tím pádem už se k nám nemohl vrátit. Přes Turnovský útulek nám ho v neděli večer vrátili. Spadl mi kámen ze srdce a byla jsem šťastná jako blecha, že je Dag v pořádku a neskončí v žádném útulku nebo přejetý na silnici!

 Dag nemá v krvi klasické hlídání - má v povaze nehnutě ležet a až když je narušen jeho osobní prostor bleskurychle útočí (už tímhle způsobem pokousal Slamákovu návštěvu do zadku, protože Slamák na Daga úplně zapoměl a přivedl si cizího pána rovnou před jeho boudu...) Dag se učí klasickému štěkání na podezřelé úkazy v okolí od Nika a občas už mu to jde obstojně. Myslíme si, že narozdíl od nejbližších sousedů nás ještě nevykradli i díky Dagovi.

 Těžko říct, jestli to s Dagem někdy bude úplně v pohodě, pro mě je to zatím pes, kterému se nedá moc věřit a je lepší počítat s jeho proměnlivou náladou, sílou a razancí nečekaného útoku. Vyplatí se nekoukat mu přímo do očí a nezvyšovat před ním hlas (ani na Nika) a hlavně vůbec nic po něm nechtít. Nejlepší je klidný až lhostejný přístup (někdy Daga úmyslně ignoruju, abych mu pozměnila náladu z nevrlé na lítostivou). Dag umí být dojemný až k slzám a jindy mi z něj tuhne krev v žilách. Ke Slamákovi se však hodí, protože je to přírodní nenáročný a nezávislý pes, kterého lidé na potkání obdivují a zároveň z něj mají respekt. A to Slamáka těší.