Výlet na Zlatý vrch

 V sobotu 31.ledna za námi přijela Májenka a vydali jsme se se Slamákem a pejsky na výlet. Slamák to pojal jako procházku, málo se oblékl a už od začátku se dožadoval návratu tou nejkratší cestou. My ostatní jsme ale chtěli dobýt Zlatý vrch a tak to Slamák musel vydržet. Hned ve Mlýnech se jindy tak čistotný Nikoušek vykakal přímo před vrátky, z kterých si nás zkoumavě prohlížela domorodá stařenka. Ještě že jsem byla vybavená pytlíky a u plotu stála popelnice.

 Do kopce se šlo dobře, Nik jako obvykle na volno, v batůžku jen voda, mapa a sušenka a před námi krásný tajemný cíl, na který mám pár matných vzpomínek z dětství. Cestou jsme potkali podivnou zasněženou pyramidu a nakreslili na ní tajné umělecké dílo. Když se naše stopy zkřížily s rozrytými stopami, které tu zbyly po nočním řádění divokých prasátek, skončila mi idylka a nastal zběsilý pochod. Nik poprvé v životě nasál pachy zvěře a ohluchlý, osleplý se rychle vzdaloval neznámo kam. Mé zoufalé volání bylo marné, naštěstí když vojenským způsobem zařval Slamák, Nik se po nějaké době neochotně vrátil. Připoutala jsem ho na vodítko a i když se mi za to určitě pomstít nechtěl, zbytek cesty mi pořádně osladil. Táhnul jako šílený, nereagoval na cukání, škubání, okřikování a škrcení se a málem vyrval očko z koženého obojku. Já měla obě ruce dlouhé a na konci celé tělo vysílené.

 Zlatý vrch jsme dobyli a stálo to za to. Vidět tu podívanou na vlastní oči je docela jiný zážitek, než si jen prohlížet fotky. Bývalý čedičový lom odhaloval obrovskou a neuvěřitelně pravidelnou strukturu varhanových píšťal, řekla bych, že jemnější a prvidelnější než známá Panská skála. Vledovém vichru jsme se pokochali, udělali pár fotek a vydali se zpátky Slamákovou zkratkou - příkrým zledovatělým lesním korytem, vzniklým při těžbě dřeva, se sušenkou v ruce. Cestou jsem vyřízená zápasila s šíleně řítícím se Nikem, který naprosto nevnímal škubání a nedostatek vzduchu a zkoušel přetrhnout obojek. Během těchto strastiplných nekonečních okamžiků mě přešla veškerá lítost a dospěla jsem k závěru, že nastal ten krajní případ, na nějž jsem si šetřila Havránkův starý řetízkový stahovák. Škoda, že už jsem ho neměla sebou v kapse!

 Byla jsem šťastná, když jsme dorazili k autu a rozjeli se směrem do naší oblíbené hospůdky v České Kamenici. Slamák nám cestou ukázal z auta ohromující skalní ledopády a pak se pokusil zaparkovat, abychom si je mohli prohlédnout zblízka. Zapadli jsme předními koly do sněhu a zadními uvízli na ledu. Vzali jsme klacky a začali auto vyhrabávat. První pokus se nezdařil a při druhém nám zastavili dobří lidé, aby nás vytáhli ven. Po delším svazování obou aut Slamák nasednul, nastartoval a vyjel ze sněhu dřív, než pomocníci stihli zpředu zatáhnout. Poděkovali jsme jim alespoň za psychickou podporu a šli si prohlédnout ty ledopády.

 Byly opravdu nádherné a ani by mě nemrzelo, kdybysme kvůli nim prošvihli kuchaře v hospůdce a zůstali bez oběda. Ale štěstí nás neminulo, kuchař ještě vařil a Nik směl s námi dovnitř. Výlet se vydařil, jen Nikoušek si pro příště vykoledoval vodítko se stahovákem a já jsem týden skuhrala s namoženým tělem.