Vandr s Nikem do třetice

 Poslední březnový týden mi napsal Jupi, jestli s nimi pojedeme na vandr, ale že ještě neví kam. V příloze byly fantastické fotky Česko-Saského Švýcarska od fotografa pana Sojky ( vypadalo to jako z Nového Zélandu ) a tak mi to bylo hned jasné, kam se pojede...

 Vyjeli jsme večer z Boru a počasí rozhodlo, že zaparkujeme v Jetřichovicích. Nechtělo se nám trmácet tmou, deštěm a větrem až z České Kamenice. V Jetřichovicích už nepršelo. Nik byl vybaven protitahacími popruhy a já se těšila, že si konečně užiju klidné chůze přírodou s hodným pejskem po boku. Po pár set metrech mě těšení přešlo, Nik táhnul i na popruzích, sice s neustálými cukacími přestávkami, ale vytrvale a neoblomně.

 Česko-Saské Švýcarsko je pískovcová krajina plná potoků a řek, tak jsem byla zvědavá, jestli Nik opět projeví svoji zálibu ve vodě, která se v něm probudila minulý týden na Sloupském rybníku. Nenechal mě dlouho čekat. Na skalních schůdcích mezi Jetřichovicemi a Dolským mlýnem, asi 2 metry nad vodou zazmatkoval a sklouznul do hluboké vody. Tím pádem zjjistil, že umí plavat a během chvilky byl na břehu. Na podruhé už schůdky zvládnul. Bylo mi ho líto, že bude spát v té zimě celý mokrý, ale na štěští jsem ho usušila u ohně a na kempu bylo do půl lýtek suchého listí, tak mu ani nehrozilo nachladnutí. Ohně se nejprve docela bál, za chvíli se uklidnil a pak už si to teplíčko užíval. Dagouš se vplazil mezi Májenku a Jupiho a neohrabaně žebral něco na zub. Dostal akorát granule. Ještěže Nik zatím žebrat neumí.

 Ráno jsem na Myšárně nechala "Vitamín KŘ" a vydali jsme se přes Velký a Malý Pejr a přes Meznou na Pravčickou bránu. Na Mezné jsme se občerstvili z vlastních zásob ( turistické občerstvovny byly kupodivu všechny zavřené ), objevili jsme kohoutek s pitnou vodou, vysypali odpadky a pomazlili jsme kočky domácí. Cestou na Pravčárnu jsem měla úraz - už druhý na celou skupinu. Jupi šel včera bez baterky a pod Myšárnou se nejprve zřítil ze svahu a poté se pokusil projít skálou. Skončil s velmi natlučenou krvavou holení. Mě se stalo něco mnohem trapnějšího. Stále jsem ještě zápasila s táhnoucím Nikem a o kroužek na vodítku jsem si vytrhla půlku nehtu z lůžka. Ještěže zkušený průvodce Jupi měl u sebe lékárničku ( já nenosím ani náplast, protože se mi většinou stane, že vše, co nesu, budu potřebovat - a náplast potřebovat nechci ). Zalepil a zavázal mi prst a mohli jsme pokračovat. Zdrželi jsme se spolu vzadu a doháněli ostatní. Na jedné odbočce mi Nik dával jasně najevo, že Slamák s Májenkou neodbočili. A měl pravdu, za chvíli už se pro nás zbloudilce ti dva vraceli.

 Pro vstup pod Pravčárnu se mělo platit - vevnitř v hospodě - tak jsme hospodu vynechali a po dlouhé době si zase ten přírodní div prohlédli pěkně zblízka bez placení, jako za starých časů. Udělalo se dost nepěkné počasí, sedli jsme si do verandy Galerie a čekali, jestli přestane pršet. Jupi šel nakouknout dovnitř a za delší dobu se vrátil s neurčitým výrazem a říkal, že tam jsou vycpaniny. To mě zlákalo. Na ztrouchnivělé zaprášené půdě visely stoleté zažloutlé obrázky s texty a dvěstěletá vypelichaná vycpaná zvířata. V rohu nad rozšklebenou liščí hlavou čouhala průmyslová kamerka. U špačka byla cedulka "POŠTOLKA OBECNÁ" a zpěvným ptákům chyběly oči. Byla to opravdu bizardní podívaná. Celkový dojem umocňovala Pravčická brána za chaloupkovými okénky orosenými deštěm.

 V dešti jsme se vydali směrem na Stříbrné stěny. Na kempu už na nás zbloudilé promoklé trempíky čekal ochranář se stativem a fotografickou výbavičkou. Říkal, že nemá ve zvyku prudit a hlavně abychom nerušili hnízdící sokoly. Ukázal nám kde se usadili. Byl to ten samý ochranář, kterého jsme na Stříbrných stěnách už kdysi se Slamákem potkali a už tenkrát jen řekl, že snad víme, jak se tu máme chovat a pokračoval dál. Teď se se Slamákem rozpovídal, zjistili, že mají společné známé a navzájem si postěžovali na některé arogantní bezohledné ochranáře. Slamák se zeptal, "kterej to je ten Sojka, ten prej je z nich nejhorší - kolují o něm hrozné zvěsti, ale my měli to štěstí a zatím ho nepotkali". "No, to je pravda, ten je vyhlášenej...  Sojka jsem já."  Nejdřív nastalo hrobové ticho a pak jsme s Májenkou vyprskly nezadržitelným smíchem. Kdyby mi taky v tu chvíli došlo, že je to zároveň autor těch fantastických fotek Česko-Saského Švýcarska, asi bych se mu vzápětí poklonila, ale to jsem domyslela až mnohem později... Říkal, že za rohem je výří hnízdo a poprosil nás o pytlík na soví vývržky. Pak jsme se v dobrém rozešli a zamířili na skalní vyhlídku na Labe na německé straně hranice.

 Šlo se dost hroznou necestou, vlastně potokem zavaleným kameny a kládami. Nahoře nám utekl Dagouš a tak jsme aspoň přečkali ten nejhustší deštík pod neprostupným smrkem než se vrátil. Dělal však, že nás nevidí a obloukem se nás snažil obejít. Nalákali jsme ho tím, že jsme zrovna svačili a tak se u nás zmožený a špinavý svalil a vyžebral rohlík. Německá vyhlídka fakt stála za to, škoda, že už se stmívalo a ještě k tomu byly černé mraky, jinak jsme tu mohli udělat pěkné fotečky. Nejhorší bylo, že jsme se museli vrátit stejnou cestou necestou! Bylo to nekonečné, úmorné, noc na krku a náš vytoužený překrásný obří převis s kapajícími závěsy vody v nedohlednu. Při životě mě udržovalo hlavně to, že jsme znovu procházeli okouzlující místa. Znovu jsme taky potkali Sojku - trochu mě zmátl, v tom přítmí z něj byly vidět jen svítící proužky na bundě, takže z dálky vypadal jako úkaz z jiného světa.

 Na kempu šíleně fučelo a tak jsme se dlouho nezdržovali s večeří a zachumlali se rychle do spacáčků. Škoda - Jupi měl zrovna zpěvavou náladu a dával do placu samé srandovní písničky. Doufala jsem, že se ráno vzbudí mé k smrti unavené nohy z nových bot odpočaté a posílené, ale moc se to přes noc nezlepšilo. Májenka na tom byla ještě mnohem hůř, zvrkla si večer kotník a tak jí to bolelo, že jí Jupi nesl baťoh. Třetí úraz na čtyři lidi - to už bylo podezřelé. Jediný Slamák zase všemu odolal a uchoval si zdraví a sílu. Kvůli Májenčině kotníku musel nakonec vybírat co nejpohodlnější a nejkratší cestu zpátky k autu. Májence to kulhání šlo docela pomalu, tak vyfasovala hůl a mého tažného psa a hned se šlo zase svižně. Já jsem si od tahouna konečně odpočinula a zpáteční cestu si hezky užívala. K tomu počasíčko jako z pohádky (zrovna v neděli, když už se musí domů...)! Na Mezní Louce nám nějaký opuštěný pán sáhodlouze vysvětloval cestu někam úplně jinam, než jsme chteli jít a když jsme konečně vyrazili tou naší správnou, hned za vsí jsme ji ztratili a zase bloudili lesem. Slamákova intuice nás však neomylně zavedla k turistickému rozcestníku a pak do Vysoké Lípy. Jupi s Májenkou odpadli hned na první lavičce a my jsme šli napřed do hospody.

 J + M za námi nedorazili a tak přišli o dobrý oběd. Zbyly mi nějaké zbytky pro pejsky a když jsem je stěhovala z talíře do pytlíku, prošel kolem číšník a koukal - určitě jsem nebyla první host, který se takto zachoval. Horší bylo, že pak ten číšník přišel i v okamžiku, kdy Slamák přeléval pivo ze sklenice do pet-lahve, poněvadž si uvědomil, že by měl ještě dneska řídit a zapoměl si dát nealko...

 Do Jetřišek jsme to vzali přes Dolský mlýn tentokrát za světla a byl tam na zdi namalovaný čert. Taky tam bylo obnovené mlýnské kolo a dříve téměř neprůchozí cesta - po natáčení nové české pohádky. Kolem kvetly bledulky. U auta jsme se zase sešli v plném počtu a došlo k velké maskovací akci. Slamák rozhodl, že řídit bude Jupi, neboť se v hospodě přeci jen stihnul napít piva, než si to uvědomil. Jupi sebou neměl svůj řidičák, tak si půjčil Slamákův a zakuklil se do šátků a slunečních brýlí, aby se nepoznal ten rozdíl s fotkou. Slamák udělal totéž, aby se nepoznala ta podoba s fotkou. Vypadali, jako když jedou přepadnout banku. Kdyby někde cestou stáli policajti, určitě bysme byli první, koho by zastavili... Dopadlo to dobře a domů jsme se vrátili bez pokuty.