Vandr roku 2010

Tento rok jsme strávili stavěním nového srubu a tak jsme se na první víkendový vandr dostali až na konci listopadu, když už jsme měli srub obytný a připravený na nadcházející zimu. Novopečený tatínek Jupi se také po delší době utrhnul od kojení a tak jsme k němu přibrali do party Kohíka a mohlo se vyrazit. Samozřejmě nechyběli ani pesani - můj Nikouš, Slamákův Dagouš a Kohíkův devítiměsíční dogo-labradoro-německý ohař Rasty ! Jen Jupi trhal partu bez psa a tím pádem i bez starostí a povinností.

 Z Varnsdorfu jsme vyráželi s Kohíkem od našeho domu. Rasty tu stihnul zadělat mamce nový krémový oblek, když se vracela z práce a Kohík byl zrovna zabraný do nějaké drobné opravy auta. Větší problém s autem nastal krátce na to na benzínce, kde se Kohík marně pokusil dofouknout úplně prázdné kolo. Nefoukalo jim to. Kohík šel zkroušeně vrátit hadici a s vandren to začalo vypadat bledě. Poslali ho s hadicí zpátky, ať to ještě jednou zkusí a za chvíli se kolo opravdu začalo nadouvat. "Kohíku, jak jsi to spravil?" ptám se. Kohík se spiklenecky podíval a tiše říká "Trochu sem jim do toho bouchnul." Klasická finta na nefungující věci zabrala a zachránila nám vandr!

 V Boru jsme se stavili pro Slamáka a v Lípě u Májenky pro Jupiho. Poprvé jsme viděli jejich miminko Davídka, který měl buclaté tvářičky jako sysel a oči po Májence. Jupi ho v klidu opustil a přemístil se s námi do hospody v Blíževedlech. Tam jsme se uchystali na ledovou noc co nejblíže žhavých kamínek.

 Centimetr dnes napadlého a zároveň prvního letošního sněhu nám osvětloval cestu do skal. Vedla bohužel přes několikakilometrovou podmáčenou louku a protože bylo těsně nad nulou, voda a bahno se nám vpíjelo do bot. Postupně si všichni kluci nabrali do bot i vrchem, když ve tmě zahučeli do nečekaně hlubokých louží, jen mě se ta smůla vyhnula. V jednom místě to na louce příšerně smrdělo a já doufala, že mi domělá močůvka a hnůj z bot zase rychle opadá. Po překonání louky a potoka jsme si odpočinuli výstupem po pevné a suché silnici. Jen já s Nikem jsem si moc neodpočinula, protože jsem nahoře na kopci zjistila, že mi chybí jedna rukavice a bez zaváhání jsem se pro ni rozběhla zpátky. Bylo mi totiž jasné, že bez ních bych do neděle venku nepřežila... Ležela až dole pod kopcem, tak jsme si ho s Nikem vyběhli ostrým tempem podruhé a dohnali kluky dřív, než odbočili do lesa. To bylo jediné štěstí, sama bych na kemp netrefila a Nik se v lese zajímá pouze o stopy čtyřnohých bytostí, takže by mě nejspíš zavedl místo na kemp do prasečího kaliště. Kluci samozřejmě trefili i po tmě a tak jsme za chvíli na Swampu vybalili jídlo a sesedli se kolem ohně. Boty se nám pomalu ohřívaly a kupodivu nesmrděly. Vytáhla jsem uzené kuřecí stehýnko a položila si ho na rozdvojenou větev do véčka, aby se ohřálo nad ohněm. Slamák souhlasně pokyvoval a říkal, že je to lepší způsob, než ho napichovat na klacek. V tu chvíli Dagouš hrozivě zavrčel, ozvaly se cizí lidské hlasy, Slamák se vymrštil směrem k Dagovi ve snaze zabránit krveprolití a moje kuřecí stehýnko přistálo v písku a popelu někde pod Kohíkem. Procházející trempové přežili bez újmy, Slamák uvázal Dagouše, já vytáhla druhé, ještě čisté stehýnko a přeci jen jsem si ho napíchla napevno na klacek. Kluci si to první opláchli, opekli a společně snědli i s vitamínem "Kř", na který jsem alergická.

 Jupi těžce podcenil situaci a vytáhl z báglu tenký letní spacák. Půjčila jsem mu bundu, aby nám do rána neumrznul a ve všem zbylém oblečení jsem se zachumlala do mého zimního spacáčku. Bylo mi teplo, jenom promáčené a promrzlé nohy se mi podařilo zahřát snad až o půlnoci a pak jsem konečně usnula. Chvíli na to se probudil Rasty a začal šmejdit. To vzbudilo Kohíka a začal mu domlouvat. Po deseti minutách marné domlouvání vzdal a vše se znovu opakovalo pokaždé, právě když jsem usnula. Nakonec se Rasty přemístil těsně k Dagovi, který začal temně vrčet. Musela jsem Kohíka varovat, aby to nebral na lehkou váhu a Rastyho si radši uvázal. Kohík tedy vylezl, konečně odchytil a přivázal Rastyho a po dalších deseti minutách Kohíkova zoufalého drkotání "Brrrrr, to je zimmma, brrrr to je zimmma..." nastalo dlouze očekávané ticho.

 Asi tak v půl šesté ráno zatoužil Rasty po řádění ve psí společnosti a Kohík nás začal neodbytně přesvědčovat, že už je ráno, že máme vstávat a vypustit psy Rastymu na hraní. Nakonec - asi po hodině - nás přesvědčil a začali jsme se chystat na další ledový den. Vlezli jsme si do vymrzlých bot a snažili jsme se pochytit trošku tepla od ohýnku. Rasty kousek od nás udělal hromádku (teda hromadu) a pak nás v nepravidelných intervalech zaplavoval strašlivý smrad. Musela jsem zkontrolovat karimatku, po které mi rajtoval a všechny mé věci, okolo kterých se ochomýtal, jestli tam nerozmázl něco nechutného, ale naštěstí se to linulo pouze z oné hromady v borůvčí.  Dagouš měl špatnou náladu, tak vlítnul na Nika a kousnul ho do víčka. Slamák ho odtrhnul dřív, než jsem stačila vyštrachat z kapsy slzák.

 Po snídani jsme zabalili a vydali jsme se Roverskými pískovci vstříc novým zážitkům. První zastavení bylo u pomníčku Járy Cimrmana, který podrobně popisuje nejtrgičtější událost v dějinách lidstva a u protější turistické mapy nastal jako obvykle chaos kolem otázky, kam se vydat dál. Jupi se po delším rozjímání přeci jen někam vydal, za ním Slamák s poznámkou, že nechce nic říkat, ale že jdeme opačným směrem, a na závěr Kohík s tím, že chce jít jinam. Jupi se jako správný horský průvodce nenechal zvyklat a řekl že ví, kam jde a že nás povede. Další zastávku jsme si udělali pod převisem Tisícový kámen, kluci si tam dali horolezeckou vložku a Nik s Rastym zápasili o klacek.  Odtud už se šlo divočinou a skalními průrvami. Kohík našel v průrvě "geokeš" - krabičku s drobnostmi, která funguje jako trofej v novodobé orientační hře, při níž se v krajině schovávají krabičky s dárky, na internetu se zadají jejich souřadnice a hráči je pak hledají pomocí GPS. A já tam ztratila Nika. Vydal se proti mé vůli za dobrodružstvím do hloubi lesa. Slezli jsme ze skal na turistickou cestu a udělali jsme si na ní ohýnek, abychom při čekání na Nika nezmrzli. Uvařili jsme si kafe, opekli jabko, něco pojedli a Nik se mezitím vrátil celý urousaný a žíznivý. Než jsme se sbalili, byl zase připravený vyrazit po další zvířecí stopě a tak jsem byla ráda, že mi už terén dovolil připnout ho na vodítko.  Prolezli jsme skály, kempy, sroubky, Kohík si vyhousenkoval jednu skalní spáru až k horolezecké knížce a potom jsme u cesty spatřili velikou ceduli s reklamou na restauraci. Jupi opravdu věděl, kam jde ! Dovedl nás do Skalky, v ní byla OTEVŘENÁ hospoda a v ní byl kamarád Hřib ze staré party. Neuvěřitelná náhoda nás Varnsdorfáky svedla dohromady na nejnečekanějším místě v nejnečekanější době... My byli na vandru poprvé v tomto roce a Hřib poprvé po čtyřech letech. Do bandy nám přibyli dva trempíci - Hřib a Keciš, Hřibův ještě dávnější kamarád, kterého objevil na facebooku a po hodně letech ho vytáhnul na víkend ven. Psi na nás zatím čekali uvázaní u sloupků před hospodou a byl to tak symetrický výjev, že jsem se to pokusila zachytit na foťák a Kohík, když to spatřil z okýnka na záchodě, přišel si ten foťák ode mě půjčit a pokusil se to zachytit taky. Jupiho inspirovalo focení na záchodě a na foťáku mi přibylo i pár uměleckých záběrů záchodové dlažby. Dali jsme si se Slamákem vynikající plněný bramborák a hranolky a vlastně nám mohlo být jedno, že tam měli poněkud draho, protože při odchodu se Hřib nejspíš radostí z nečekaného shledání (a nebo proto že je z nás nejmladší?) rozhodnul zaplatit celý účet za všechny a nedal si to nijak rozmluvit.

 Dalším cílem naší pouti se vzhledem k zapadajícímu slunci a stále klesající venkovní teplotě stala hospůdka v nedaleké vesnici. Tady měli úplně stejnou tabuli s denní nabídkou a úplně stejné neuvěřitelně nízké ceny jako u nás v Radvanci. Kluci si dali smažáka s hranolkami a poprvé v životě nedojedli, jak byly ty porce obrovské ! Sešli se tu staří trempové s kytarou a hráli samé super písničky od Žalmana, Hop Trop, Ryvolů, Wabiho Daňka a podobně. Navíc tady místní omladina slavila narozeniny, takže bylo v hospůdce příjemně a živo. Když jsme pak ve třech lidech a dvou psech vyráželi do mrazivé noci (Kohík s Rastym zůstali s Hřibem a Kecišem v teple hospůdky asi až do zavíračky), měli jsme namířeno na nedalekou zříceninu hradu. Ale během chvilky jsme se jednomyslně shodli, že bychom radši přespali ve skalách, které jsme dnes prolézali a vydali jsme se zpět po vlasní stopě. Na kemp trefil první Jupi a my se Slamákem a psy jsme za ním nějak dobloudili tmou. Jupi rozdělal oheň a ještě se u něj asi hodinu snažil ohřát. Slamák zalezl do spacáku a okamžitě usnul. Já jsem zalezla taky a ještě asi hodinu jsem kecala s Jupim ze spacáku.

 V noci jsem měla lítací sny, Slamákovi se zdálo něco z koncentráku a Jupimu se nezdálo nic. Když jsem ráno vykoukla ze spacáku, uviděla jsem nad sebou krásný, peříčky zdobený lapač snů, nad Slamákem visela oprátka z provazu, no a nad Jupim neviselo nic. Mimo spacák byla úplně příšerná zima. Dag měl dobrou náladu a žebral na mě rohlík, mazlení a dokonce si se mnou i trošku hrál, což je mezi námi dvěma velmi vzácný okamžik. Neotáleli jsme příliš se snídaní a balením, abychom neumrzli a rychle jsme se vypravili do nedělního rána. Chtěli jsme ještě projít pár kempů  - stavili jsme se na Orionu, kde jsme obdivovali zbrusu novou palandu a  početli jsme si v druhém čísle trampského časopisu "Vitamín kř" od Roverských Patriotů. Na Vlhošťském kempu Galathea jsme si početli i v prvním čísle "Vitamínu kř" a pak jsme zamířili na Jezevce. Jupi se hrnul napřed s touhou dobýt Vlhošť (my se Slamákem už jsme na Vlhošti vloni v létě stanuli a věděli jsme, že kromě vítězství z dobývání tam člověk už nic jiného zajímavého nezažije a neuvidí)  a tak se nám Jupi někde trhnul. Šli jsme tak rychlým tempem, že jsem ani jednou nestihla vyndat foťák, abych zachytila krásu Vlhoštských skal a dokonce jsem ani nepostřehla, že už jsme Jezevce přešli. Při strmém a klouzavém sestupu jedním z údolí se za námi ozval šramot a kousek nad námi jsme uviděli Jupiho, jak nás dobíhá. Chlubil se dobytím Vlhoště a my nemohli uvěřit, že by to stihnul za tak krátkou chvilku, když vrcholek kopce byl ješte dobrou půl hodinku nad vrstevnicí skalních převisů a nad Jezevcem.

 Pod kopcem jsme zavolali Kohíkovi a dozvěděli jsme se, že už na nás čeká v Blíževedlech v hospodě. Vyrazili jsme tedy co nejkratší cestou zpět a to znamenalo opět projít onu dlouhou podmáčenou louku, kterou jsme zahajovali vandr v pátek. Naštěstí pořádně mrzlo a hlavně jsme viděli, kam šlapeme, tak se to obešlo bez promočených bot. Přišli jsme ovšem na příčinu onoho příšerného pátečního zápachu a nebyl to hnůj a ni močůvka... Do vzduchu se vznesly čtyři obrovské volavky a zamířily ke zbytku nedalekého hejna. Během chvíle nám začalo být jasné, proč se tady na louce drží v tak velkém počtu. Byl tam totiž dobře schovaný vypuštěný rybník s odtokovou strouhou a v ní se to hemžilo podezřele velkým množstvím rybích tlamiček. Byly chudinky hladové, vyčerpané a bylo na nich vidět, že mají zoufale málo kyslíku a prostoru. Bylo jich tam přes stovku na pár metrech čtverečných... Všude podél břehů ovšem hnila vrstva tisíců dalších rybích tělíček, jež nepřežily vypuštění rybníku... Bylo nám z toho koberce smrti a utrpení smutno a rozhodli jsme se oznámit takové kruté zacházení s živými tvory na policii, aby se s tím co nejrychleji něco udělalo.

 Nejdřív jsme se ale museli zastavit pro Kohíka v hospodě a ohřát tam své promrzlé údy a útroby polévkou a čajem. Kousek od hospody napadl Daga dírou v plotě rozzuřený hovawart, jenže Dag byl rychlejší, zakousnul se mu do tváře a zuřivě rval. Slamák marně Daga strhával ze psa a já vyndala slzný plyn a poprvé v životě jsem ho použila. Dag však nedbal, že má slzáku plnou tlamu a rval psa dál, dokud ho Slamák neodtrhnul a rychle neodvedl pryč. U kostela se Slamák pokusil omýt Dagovy slzák z obličeje, ale ten se zkrátka nenechal v takovém mrazu polít vodou (nesnáší ji i v létě, takže jsem se mu nedivila). Zašli jsme do hospody za Kohíkem a já měla výčitky kvůli tomu psovi. Jupi říkal, že mu Dag utrhnul tvář... Ulevilo se mi, až když jsme odjížděli autem okolo onoho plotu a viděli jsme, jak se pes prochází po zahradě, obličej má celý a páníci, kteří s ním byli venku, si ho vůbec nevšímali, což znamenalo, že to s ním nemohlo být nijak vážné. Dagouš se taky netvářil, že by měl nějaký problém se slzákem po celé hlavě, zato Jupi vzadu v autě začal slzet, Slamák nad volantem posmrkávat a já se vedle něj celou cestu dusila a kašlala.

 V České Lípě  jsem na policii šla jen já s Jupim, Slamák zbaběle rezignoval. Ptali se, odkud jsme a když jsem jim řekla, že já z Varnsdorfu a Jupi z Prahy, odvedli Jupiho k výslechu a mě nechali čekat v čekárně a dokonce ani o mé fotky z místa činu neměli nejmenší zájem! Nevím, jestli diskriminovali to, že jsem žena a nebo mé rodné městečko oproti Praze, každopádně na ně Jupi udělal dobrý dojem a ještě ten den vše vyšetřili a zavolali mu, co zjistili. Výsledek mě ovšem nepotěšil. Prý se jedná o karase, což je tzv. "plevelná ryba" a ta hrůza, kterou jsme to odpoledne v Blíževedlech viděli, to je podle rybářů běžná metoda, jak odplevelit rybník... Bohužel to znamená, že rybičkám už nikdo nepomůže a ještě navíc, že se to dělo a bude dít dál v jakémkoliv rybníku, aniž by to někoho pohoršilo a někdo to řešil. Byl to docela smutný závěr vandru a ani Děti Země mi nedali moc naděje, že by s tím někdo něco udělal... Na Nově to nikoho nezajímalo nejspíš proto, že ještě ten večer se začalo sypat rekordní množství sněhu, takže rybky zapadly v zapomění a reportéři Novy se radši rozjeli natočit zaskočené silničáře, vybourané kamiony a radostné vlekaře do horských středisek.

 Už se mi dlouho nestalo, abych o dvou krátkých dnech napsala takhle obsáhlý román, ale mám na to teď čas a klid, protože jsem akci odmarodila a právě se válím v posteli a sepisuju paměti.