Třešňový vandr

 Když uzrajou třešně, jezdíváme každý rok do kraje třešňových sadů kolem Mnichova hradiště. Letos na nás naštěstí třešničky počkaly, až se vrátíme z dovolené a tak jsme hned týden po Korsice sbalili bágly a hurá na ně! Nacpali jsme se jich ještě v pátek večer, hned jak jsme přišli na Valečov. Už z dálky jsme slyšeli, že se na pódiu zase koná nějaký koncert s písničkami "z roku raz, dva" a pod našimi třešňovými stromy byla louka zaplněná auty posluchačů. Přivázala jsem Nika za kouli nejbližšího teréňáku a Slamák už se mezitím nad námi ládoval a strefoval se do nás i do aut peckami. Pak mě vytáhnul nahoru na strom - málem mi při tom vytrhnul ruku z ramene a natloukla jsem si koleno. Tam, kde jsem dosáhla, už všechny třešničky vyžral, takže jsem po čtyřech třešních zase lezla dolů. Pokusila jsem se seskočit, ale připadalo mi to příšerně vysoko - Slamák mi musel nakonec pomoct i dolů a při tom jsem prohrála oběd v hospodě, protože jsem se s ním vsadila, že bych na tu větev nedosáhla ze židle a ukázalo se, že jo. Tenhle strom se mi fakt nevyplatil! Vyhlídla jsem si lepší a strašně jsem se přecpala slaďounkými třešničkami. Koncert Vládi Hrona, který doprovázel naší žranici, byl tak hrozný, že někteří posluchači začali opouštět Valečov. Mezi nimi i majitelé teréňáku s přivázaným Nikem. Stihla jsem ho včas zachránit před uvláčením...

 Nacpaní jsme se odvlekli k hradu do skalních světniček. Než jsme udělali ohýnek, padla tma a rozsvítily se houfy světlušek. Pohled na ta vzácná hravá světýlka mě vždycky rozradostňuje. Dala jsem si jednu zářící nelétavou samičku na skalní římsu jako lampičku a když zhasla, zjistila jsem, že jí tam našel létavý sameček a že spolu budou mít malé světlušky.

 Ráno se přivalila hustá mlha a my se v ní vydali zpátky na třešně. Po vydatné snídani jsme zamířili na rybník Branžež. Našli jsme překrásného zeleného tesaříka a v ohrádce s ovečkami se pásl beránko-muflon. Na dětském hřišti jsme Nika naučili zdolávat skluzavku a v našem oblíbeném potravinovém krámku jsme se tradičně stavili na zmrzku. Na Branžeži se Nik vášnivě sápal do vody, tak jsem ho tam po dlouhé době pustila a doufala jsem, že se mu nevrátí močové problémy. Voda byla naštěstí teplá a vzduch přímo žhavý. Slamák Nikovi házel obrovskou kládu (spíš kmen stromu) a Nik ji za úžasu obecenstva neúnavně a chvílemi téměř sebevražedně aportoval na břeh. Osvěžený a urousaný pak s námi pokračoval na hrad Kost. Cestou mě dost štvalo, že jsem si doma při těžkém rozhodování mezi sandálemi a obrněnými trekáči zvolila sandále - do toho vedra sice byly lepší, jenže po kotníky v bahně bych byla vážně radši v těch trekových gipsech. Kost je moc krásný hrad, tentokrát se však nedalo projít nádvořím jako obvykle, neboť tam právě začínalo šermířské vystoupení. Potřebovala jsem si koupit pohled pidifrk a tak mě tam pro něj výjimečně pustili bez placení vstupenky a já shlédla část hry. Začalo to tak strašnou ránou z bambitky, že jsem se tam víc nezdržovala a klidila se zase do bezpečné vzdálenosti. U vonícího stánku jsem nám koupila hrst horkých pražených mandlí - Slamákovi slané a pro mě skořicovo-karamelové. Pod Kostí jsme na chvíli pustili Nika do rybníku.

 Cestou z Kosti přibývalo bahna a taky mraků. Když začalo hřmít, objednala jsem si u Vesmíru suché přečkání bouřky a vážně jsme těsně před průtrží dorazili pod skalní převis. Bouřka přešla, my se zas dali na cestu. U malin nás zastihla další várka vody a blesků - maliny jsme nestihli, za to jsme stihli akorát doběhnout do vesničky s prostornou prosklenou čekárnou. Sešlo se nás tam postupně docela hodně a navíc vedle otevřeli potravinový krámek a vařili pro zmoklé horké nápoje. Slamák si tam došel pro zmrzlinu a já se ještě docpávala mandličkami z kornoutku. Pak přestalo pršet a my se vrátili do bahna, které mi čím dál víc kazilo náladu. Lezlo mi do sandálí a klouzalo tak hrozně, že jsem šla jak po ledu a jednou jsem se v něm i vyválela. Když už mě tak tlačilo v ponožkách, že jsem musela kulhat, sundala jsem boty a umyla si rozmáčené špinavé nohy v kaluži. Při vyplachování a ždímání onucí, v něž se dávno proměnily moje ponožky, mě Slamák upřímně politoval, což je jev naprosto výjimečný... Do večera jsme došli do Sedmihorek a přespali jsme tam na našem oblíbeném kempu.

 Ráno už jsme zamířili přes Hlavatici do Turnova na vlakáč, kde jsme se nacpali zákuskama a pak se svezli vlakem do Mnichova Hradiště. Naše autíčko bez nás přežilo víkend a v pořádku nás dovezlo domů.