Pátek 26.6.09

(Pár hodin do odjezdu...)

 Ráno si Slamák vzpoměl, že někde tady jsme kdysi našli "bouchací okurky" - volně rostoucí divoké okurky s malými plody (asi jako nakládačky), kterých když se někdo dotkne a jsou uzrálé, vystřelí do vzduchu, šíleně se roztočí a do všech stran z nich stříká šťáva plná semínek. Trochu to připomíná naše netýkavky, ale je to mnohem větší sranda! A měla jsem štěstí!!! Cestou k moři jsem narazila hned na tři trsy a zrovna zrály! Jednu jsem odbouchla a ona odbouchla další. Slamák mi přišel s boucháním okurek pomoct a nedalo se přestat, dokud na rostlinách nezbyly jen samé nezralé.

 U moře se Slamák naštval na mrak, který se po modré obloze přicoural zrovna nad nás, provokativně se převaloval a točil na jednom místě, udělal chladný stín a znemožnil Slamákovi potápění asi na dvě hodiny. Naštvaný sledoval potápěče v neoprénech, kterým ani bez sluníčka nebyla zima, zatímco jsem si v klidu psala denníček. Když se nakonec mrak odvalil od sluníčka, vlezl Slamák na chviličku do ledové vody a pak se strašně dlouho zahříval v teplých paprscích.

 Před zpáteční plavbou jsme ještě museli nakoupit pár dobrot a suvenýrů (Korsické vyhlášené víno mělo podle našich jedinou chybu - bylo ho málo!) a správně zaparkovat v přístavu. Tam jsme po dlouhé době zase zaslechli Češtinu a nebyla mezi Němčinou, Italštinou a Francouštinou vůbec vzácná. Zpáteční loď Corsica Marina II. byla o dost menší než Mega Smeralda - měla uvnitř lodi pouze jedno patro přístupné pro cestující, několik pater s kabinami a dvě patra na palubě. Ukořistili jsme si dvě lehátka  a našli si místo úplně vzadu na palubě u přistávací plochy pro vrtulník. Slamáček hned usnul (aspoň bude vyspaný na řízení) a já pozorovala moře a spolucestující. Byl mezi nimi i malý tmavý kudrnatý chlapík s divokým a přece klidným výrazem v docela ošklivé tváři - úplně stejný, jako silueta hrdiny na Korsických vlajkách a znacích. Za tři hodiny plavby už byla vidět Itálie a za další hodinu jsme uviděli první čluny  a hned potom přístav. Při tlačenici v podpalubních garážích a při nekonečném čekání na výjezd z lodi jsem litovala lidí, kteří mají klaustrofobii. Kromě tmy, vedra, nízkého stropu a strašného davu lidí a aut ještě navíc bezohlední řidiči spustili motory kvůli vlastní klimatizaci a otravovali poslední zbytky vzduchu splodinami. Někde se to zaseklo a tak jsme opouštěli loď o půl hodiny déle, než bylo v plánu.

 V Livornu na vzdory obrovským mrakům, které jsme pozorovali během plavby, svítilo sluníčko a vydrželo i po celou cestu přes Itálii. Rozpršelo se až na Rakouských hranicích a už nepřestalo. Zároveň jsme vjeli na nejpříšernější dálnici, až se divím, že jsme tu jízdu přežili - zlaté italské i české dálnice! Ještě dlouho po návratu jsem nemohla večer spát hrůzou z dálničních zážitků... Slamáček však všechny krizovky zvládnul s přehledem a dovezl nás domů právě na sobotní oběd. Patří mu za to můj veliký dík a také našemu prastarému indiánskému autíčku!

 Zlatý hřeb zpáteční cesty bylo divoké a šťastné shledání s mým milovaným Nikolájkem, který mi mezitím trochu povyrostl. Po návratu se mi kupodivu nestýská po Korsice, ale po Slamáčkovi, kterého teď zase vídám jen o víkendech...