O jarním svodu

 Poslední dubnový víkend nás čekala nová zkušenost - jarní svod loveckých psů v Zákupech. Byla jsem na to zvědavá a zároveň jsem se tam bála - mezi samé myslivce ( nemáme s některými místními zrovna hezké zkušenosti... ), ale hlavně jsem se těšila na pejsky.

 Slamák musel do Prahy a tak mě brzy ráno svezl alespoň do Svojkova a zbylých 7,5km už jsme museli pěšky, pěkně svižně, abysme tam byli včas v 8:00 hodin. Měla jsem časovou rezervu, ale díky tomu, že na několika rozcestích chyběla značka a několikrát jsem bloudila, a taky že těch kilometrů ve skutečnosti muselo být víc ( 7,5km se za dvě hodiny svižné chůze musí ujít na 100% ), dorazili jsme k Zámecké restauraci v poklusu těsně po osmé a já se snažila zorientovat v davu lidí a psů, kam mám jít a co tam mám dělat.

 Pán, kterému jsem odevzdala ( podle vzoru ostatních ) průkaz původu, říkal, že mě viděl ráno v lese a odkudpakže jsme přišli. Když jsem řekla, že jsme museli pěšky, ale aspoň do Zakšína že jsme se svezli autem, vykulil oči a ujišťoval se, jestli jsme šli vážně takovou dálku. Jen jsem pokývala hlavou a v duchu jsem se divila, že ti myslivci jsou snad tak líní, že jim 7,5km připadá obdivuhodných... Až teprve na zpáteční cestě mi došlo, když mě do očí praštil ukazatel na Svojkov, že jsem si popletla Svojkov se Zakšínem a z mapy na rozcestí jsem vyčetla, že Zakšín je od Zákup dobrých 30km... ! Sklidila jsem nezasloužený obdiv a neměla už příležitost svůj omyl vysvětlit. Ještě teď se za to stydím...

 Po odevzdání papírů jsem čekala, co se bude dít a sledovala ostatní pejsky. Nikouš se na všechny neustále hrnul ( obojek a moje ruce dostávaly pořádně zabrat ), obzvlášť jezevčíci ho přitahovali takovou silou, že jsem byla za chvíli vysílená. Občas jsem ho na nějakého pejska pustila, když páník vypadal svolně, ale Nik se tak rozdováděl, že jsem ho hned musela odtrhávat. Nejhorší bylo, když se v naší blízkosti vyskytnul veliký, široký a nízký baset s usměvavou paničkou dredařkou. Mrkli jsme klidně na sebe a řekly si : kdyby něco, tak oni si to vyřeší. A to taky udělali... Nik se vrhnul k flegmatickému basetovi a proměnil se ve znásilňovací torpédo, zatímco baset stál a držel. A celé nádvoří přihlíželo! Musely jsme je odtrhnout a po zbytek akce se držet v bezpečné vzdálenosti. Pak si Nik začal hrát s maďarským ohařem, jenže na toho zase začal cenit zuby a klapat klapačkou, tak byl opět odtržen a odveden.

 Maďarští ohaři byli ze všech nejztřeštěnější a nejhlučnější a když si nás pak všechny řadili na slavnostní nástup, nikdo neslyšel koho volali, protože MOKové, jak zaslechli trubače, spustili štěkot a už nepřestali. Byly nás tam nastoupeny téměř 3 řady - hlavně jezevčíci. Ostatních už tam bylo poskrovnu. Maďarští ohaři, čeští fouskové, německý drátosrstý ohař, němečtí dlouhosrstí ohaři, malý münsterlanský ohař, border teriér, německý lovecký teriér, velšteriéři, hanoverští barváři, baset a jeden místní olezlý voříšek, vzdáleně příbuzný s pudlem. Ten si dal za úkol důkladně se obeznámit se všemi přítomnými pejsky. Když přišel za Nikem, tak byl znásilněn stejně jako prve baset...

 Po nástupu a kontrole očkováků nastalo velké čekání a pejsci se postupně chodili předvést komisi. My jsme přišli na řadu po poledni mezi posledními. Ukázali jsme dokonalé zuby ( obdivovala jsem statečnost paní posuzovatelky, neboť všichni velšteriéři byli neuvěřitelně agresivní na všechny a na všechno včetně vlasních páníků a jednoho museli přepírat ve třech lidech, aby se mu koukli do zuřící tlamy ). Vysložili jsme si ( až na ty světle hnědé oči ) dobré hodnocení a mohli jsme pádit domů.

 Čekalo nás asi 14km krásnou krajinou. Nik si cestou hrál na výstavního, protože pořád něco vystavoval a já fotila krásný jarní den. V půlce cesty mu rupnul obojek, když jsem ho chtěla vycukat a tak jsem letěla zpět a hodila jsem pořádný záda! Ještěže to nikdo neviděl... Naštěstí jsem mu v týdnu koupila tahací postroj a ten mě v tu chvíli zachránil. Ve Sloupu jsem se stavila pro široko-daleko vyhlášené kremrole, protože jsem večer čekala Májenku a věděla jsem, že je má moc ráda. Když jsem vystála frontu a přišla jsem na řadu, objevil se vedle mě Nik, který měl být přivázaný venku u plotu! Musela jsem ho jít odvést a zjistit, co se stalo. Zjistila jsem, že si zkráka rozepnul karabinu a doufala, že si to nezapamatoval pro příště... Zase jsem ho připnula a šla jsem vystát novou frontu na kremrole.

 Kousek od domova jsme zažili jedno ze šťastných náhodných setkání s landseerem Colinem ( viz VIDEOGALERIE ), tentokrát už 50ti kilovým ( Nik měl jen 24! ). Pohráli si spolu a pak už jsme šli domů čekat na Májenku. Když dorazila, Dag z ní měl takovou radost, že jí málem znásilnil a Nik samozřejmě nesměl chybět a připojil se za Daga. Chudák Májenka - musela jsem jí půjčit kalhoty, protože ty její byly obalené chlupama z línajícího Daga. Vynahradila jsem jí to kremrolema, kolem kterých ve Sloupu prý taky jela, ale že spěchala, tak se pro ně nezastavila a nechala si zajít chuť.

 Svod je jen jednou za psí život, takže příště už můžeme jít leda na výstavu. Doufám, že po té první, na kterou se chystáme v květnu, nerupne Nikovi i tahací postroj, to už bych opravdu byla bezradná, na čem ho mám vodit...