Nikův neuvěřitelný dar

 Nikísek je pejsek ojedinělýv mnoha ohledech... Schopnost zhmotňování jsem však u žádného jiného pejska ani zvířátka ještě neviděla. U lidí je tahle schopnost záležitostí pár šťastlivců, nejčastěji ji nevědomky ovládají bezelstné děti. Teoreticky to funguje u každého člověka (mě se to v životě už taky párkrát podařilo), ale Nik je ve zhmotňování extra třída! Letošní velikonoce mě v tom už po tolikáté utvrdily...

 Abyste tomu rozuměli, zhmotňováním nazývám schopnost něco chtít tak moc, že se to zakrátko stane skutečností. Je to schopnost plnit si svá přání pouhou silou vůle. (Jsou i opační experti - a těch je podstatně víc - kteří umí zhmotňovat to, co si nepřejí, a takovému kouzlu se pak říká "Murphyho zákon schválnosti", který se ale Nika zásadně netýká.)

 Nikova zhmotňovacího fenoménu jsem si všímala už od jeho nejútlešího věku na spoustě každodenních událostí a pokaždé jsem jen nevěřícně kroutila hlavou - jaké má ten pes ale štěstí!

 Pár příkladů za všechny : K večeři jsem měla malý zbytek polévky a na Nika zkrátka nezbylo. On není zvyklý žebrat a o lidské jídlo se zajímá spíš výjimečně, ale zrovna tahle polévka mu tak voněla, že jeho lačné oči nemohly uvěřit, že hrnec, který jsem odnášela do kuchyně , už je opravdu úplně prázdný. V tom vešla naše maminka a nesla zrovna takový hrnec s porcí ještě lepší polévky a zeptala se, jestli to může dát Nikovi, když už všichni měli a do zítřka by se to mohlo zkazit a přece se to nevyhodí...

 To, že mi zásadně při vaření upadne na zem nejlepší sousto, je už skoro tradice. Zajímavé je, že se mi to stává jen v Nikově přítomnosti a v žádném případě to nedělám schválně...

 A když jsme tuhle šli na procházku, hrály si u cesty dvě holčičky a házely si míčem. Musela jsem použít hodně síly, aby se mi Nik nevytrhnul a míč jim neukradl. Táhla jsem ho odtamtud násilím a sotva jsme došli na nejbližší louku, Nik jakoby náhodou vylovil z trávy zakutálený míček...

 O letošních velikonocích se Nik ve zhmotňování stal doslova mistrem! Jeli jsme ráno pracovat na náš shořelý srub a cestou nám před autem přeběhlo několik stádeček srn. Nik se tak rozvášnil, že se celý rozklepal a srdíčko mu tlouklo napoplach. S očima navrch hlavy pak sledoval každý kousek ubýhající cesty a málem mi za jízdy vyskočil z auta, když jsem chtěla otevřít okénko. Pak jsme si z něj se Slamákem utahovali : "Teď tam bude srnka! Připrav se, už to bude! SRNKA!!! Jé, tak to bylo jen auto. Ale příští zatáčku už bude určitě srnka!!!..." Nik byl strašně vyhecovaný a cestou z auta na srub mi málem urval ruce. Nikdy ho nepouštím v přírodě z vodítka (protože by mi utekl za zvěří), takže si o srnkách může nechat jen zdát. Na srubu ho Slamák vypustil na náš oplocený pozemek a během chvilky se strhnul podivný řev. Bežela jsem se podívat, co se děje, a uviděla jsem Slamáka, jak drží ve vzduchu živého srnce za parůžky a běháním dokola zoufale odhání Nika. Chytila jsem Nika a Slamák dostal srnečka bezpečně za plot, kde rychle zmizel do lesa. Nik prý vběhl na pozemek, okamžitě objevil srnečka, dohonil ho, skolil ho na zem a držel ho tam za břicho, dokud mu ho Slamák násilím nezabavil! Srneček to přežil bez zranění, jen trochu vyděšený, zato Nik si splnil své obrovské velikonoční přání a já jen nevěřícně kroutím hlavou, jaké má ten pes ale štěstí!!! ...