Nikískova první výstava

 Poslední květnový víkend jsme s Nikískem vyrazili do Prahy na klubovou výstavu dlouhosrstých ohařů. Slamák tam měl pracovně jet taky, ale kvůli moc ošklivému počasí to musel odložit, takže na nás nezbylo, než cestovat veřejnou dopravou. Řidič autobusu byl z Nika přímo nadšený, tak mi odpadla první starost - jestli mě ráno vůbec vezmou do autobusu s mokrým psem. Nik během dvouhodinové jízdy autobusem vůbec neotravoval, tím pádem mi odpadla druhá starost - jak zvládne tak dlouhou cestu busem ( pro jistotu dostal večer i ráno hladovku ). Třetí starost - že jsem si doma zapoměla deštník a v sobotu po ránu bývají krámky s deštníky zavřené i v Praze - mi odpadla v okamžiku, když řidič autobusu na konečné zastávce otevřel dveře. Před nimi stál odpadkový koš a z něj čouhal veliký a naprosto funkční deštník, jako stvořený na psí výstavu v dešti ! Během jízdy jsem si totiž ze zoufalství poprvé vyzkoušela mamky oblíbenou "objednávkovou" metodu : stačí říct "VESMÍRE, OBJEDNÁVÁM SI U TEBE např. DEŠTNÍK." a o víc se nestarat. Vyšlo mi to skvěle :o) - nejspíš to budu používat častěji ! ( Na Slamákovu objednávku několika milionů si ale zatím netroufám... ) Další a největší starost mi odpadla v metru - obě stanice, nástupní i výstupní, měly naštěstí kromě jezdících schodů i obyčejné. Ze zvědavosti jsem se Nika na Kačerově pokusila dostat na ty jezdící a on se mi s hrůzou v očích vyškubnul i s vodítkem a zdrhal po nástupišti. Já sbíhala schody v protisměru a naháněla ho mezi lidmi. Málem jsem ho pak nedostala ani na normální schody, protože byly moc blízko těch jeddících.

 Nik na metro zapoměl hned nahoře při pohledu na pražské holuby. Zkameněl a pak se přikrčený pomaličku jaguáří chůzí posouval k holubům. Lidi se po něm překvapeně ohlíželi a holubi samozřejmě ve správný moment uletěli. Nik byl zklamaný a neustále je vyhlížel široko daleko. Pražákům se Nik moc líbil, chválili ho na každém rohu a povídali o pejscích. V okolí IKEMU však asi pejsky moc rádi neměli. Na každém druhém trávníku byla cedulka zákaz vstupu pejskům ba dokonce nesmějí projít ani po některých chodnících !

 U hospody Na Zelené louce už se to hemžilo myslivci a psími elegány. Za bránou nám dali katalog, naše číslo a dárečky na uvítanou a pak jsme se šli přivítat s Nikovou bývalou paničkou Lenkou Fialovou ajejí dcerou Zuzkou. V jejich milé společnosti jsem ztrávila celý výstavní den. S Nikískem jsme zahajovali předváděšní ve výstavním kruhu, takže jsem se modlila, aby ten můj puberťák neztropil nějakou velkou ostudu. Klidný a milý přístup pana posuzovatele Kalicha způsobil, že na mě, trémistku, vůbec žádná tréma nepřišla a byla jsem mu za to vděčná. Až na dvě nepříjemnosti jsme to zvládli - Nik odmítnul ukázat spodní zuby a taky se mi při chození dokolečka vyvlíknul z výstavního vodítka a zamířil si to mezi pejsky a diváky. Pan posuzovatel to okomentoval, že si z nás dělá srandu a dal mu krásné hodnocení - velmi nadějný 1 ! Když mi předával diplom a medaili, zabránil trapasu tím, že mě včas upozornil, že ta medaile není pro mě ale pro pejska...

 Pak se rozpršelo a ve výstavních kruzích se začali střídat všichni ostatní pejsci, někteří i několikrát. Například Leontýnka od Nezdického potoka vyhrávala co se dalo a já viděla Zuzku s maminkou, jak jim v náručí přibývají zlaté poháry... Kdyby vyhrála i závěrečnou soutěž o nejkrásnějšího jedince výstavy, měly by těch pohárů celkem pět ! Zuzka zvládla předvádět i pejska od jiných majitelů Leonarda a pro ten účel si od Nika půjčila jeho výstavní vodítko - prý Leonardovi přineslo štěstí, ale já vím, že za to mohla spíš Zuzka, že se krásně předvedl a soutěž vyhrál.

 Když už mi začala být velká zima a přemýšlela jsem o návratu domů, řekla mi paní Fialová, že by byla moc ráda, kdybysme s Nikískem vydrželi až do konce, protože na závěr bude soutěž o nejlepší chovatelskou skupinu a bez Nika by Nezdický potok nemohl soutěžit pro malý počet psů. Tak jsem si dala horký čaj a přečkala do konce. A dobře jsem udělala. Nejenže jsem se mezitím seznámila osobně s pejskem Algýskem a jeho páníkem Honzou, které už znám přes internet a udělala jsem pár výstavních momentek, ale hlavně jsme pak společně s Milanem Juniorem a krásnou Leontýnkou od Nezdického potoka ( do které se Nik okamžitě zamiloval až tak, že kvůli ní přestěhoval veliký těžký dubový stůl, za který byl uvázaný) tu soutěž vyhráli ! Měli jsme krásné pejsky po třech různých matkách a třech různých otcích, což se sejde výjimečně a ještě ke všemu jsme neměli žádnou konkurenci. Sotěžní cenou byla textilní cestovní miska na vodu a zlatý pohár pro chovatele ( tak jich Zuzka přeci jen nakonec měla pět ! ). Za trpělivost jsme s Nikem od Zuzky a Lenky dostali spoustu vzorkových granulí od Eminentu, na které se už delší dobu chystám přejít z Puriny, a pak už jsme se museli rozloučit.

 Na zpáteční cestě udělal Nik bobek přímo u zásobníku na psí pytlíky a hned na to jsme na chodníku před IKEMEM potkali mufloní ovečku. Když nás uviděla, vběhla s přijíždějícím autem bránou do objektu, kde se na trávníku pásl zbytek mufloního stádečka. Najednou kolem profrčel náš autobus č.114 a za ním se řítili dva mladíci, čímž mi odpověděli na otázku - kterým směrem je naše zastávka a jestli stihneme autobus a vlak ( autobusů v sobotu moc nejezdí a na vlak bych to teď měla i s metrem tak akorát ). Byla jsem ráda, že jsme to ve sprintu stihli.

 Cestu vlakem jsem ztrávila ve společnosti jedné milé učitelky z České Lípy, která studuje speciální pedagogiku. Díky vlakové výluce jsme si užili ještě dvojí přestupování z vlaku do autobusu a zase zpátky do vlaku. Ani jsem se nedivila, že Nik se večer nacpal a padl za vlast, i přesto, že ten den se ani pořádně nevyřádil v přírodě. Složité cestování veřejnou dopravou v kombinaci s deštěm a zimou mě zničilo taky a ještě týden jsem se z toho léčila horkým čajem a česnekem...