Naše zimní radovánky

To byla, panečku, zima! Kombinace obrovské sněhové nadílky a jednoho velkého münsterlanda mě naučila milovat jindy tak dlouhé a nevlídné roční období. Letos bylo kupodivu radostné a uteklo rychleji, než bych si přála. Poprvé v životě jsem si zimu vychutnávala naplno a měla jsem opravdovou radost ze sněhu (dříve zvaného "bílej studenej sajrajt"). A může za to Nik!

 Když dostal k říjnovým narozeninám tahací postroj a opasek, začalo být jasné, jaký je jeho největší životní talent a vášeň. V minulém životě musel žít s eskymáky jako saňový pes, jinak si to neumím vysvětlit. Od malička se nedal skrotit k mírné chůzi na vodítku a nejšťastnější byl, když jsem mu dovolila vytáhnout mě do nějakého pořádného kopce a když se cítil pěkně zapřažený. To jen zářil štěstím a spokojeností. Když pak do toho napadl sníh a já jsem si od Slamáka půjčila staré dětské klouzátko (neboli ježdík, či "podprdelník"), stal se z Nika opravdový tažný pes a oba nás to naplnilo radostí.

 Netroufla jsem si s ním všude (protože jsem srababa a Nik je neovladatelný živel), ale kde se dalo, tam jsme si vychutnávali jízdu s větrem o závod. Nik radostně vyštěkával, když viděl, že si budu sedat na ježdíka a často vyrazil nedočkavostí ještě dřív, než jsem dosedla, takže mě pak táhnul jentak po zadku (párkrát i po břiše), než se mi podařilo zabrzdit... Užili jsme si při ježdíkování hodně legrace a já se válela v měkkém, čistém sněhu a vřískala jsem jako malá holka. Po shlédnutí filmu Avatar, už jsem prožívala jízdu za Nikem úplně jako Pandořanka létající na divokém dračím Ikranovi...

 Oblíbili jsme si i sjíždění některých úseků lyžařské sjezdovky a dokonce jsme jednou absolvovali běžkařský výlet s Jupim, Májenkou, Slamákem a Violkou. Naše psí spřežení jim krásně stačilo a někde jsme je i předjížděli a předbíhali. Když jsem si fotila ty čtyři běžkaře, jak se vezou na vleku, přijíždějící Slamák mi nabídnul půlku své kotvy - to se muselo vyzkoušet!!! Cupitala jsem vedle Slamáka, zepředu mě táhnul Nik, zezadu mě tlačila kotva a já už jen rychle kmitala nohama. Byla to legrace - ještěže nás neviděl vlekař, ten by se asi nesmál... Černý pasažér a navíc bez lyží a se psím spřežením!

 Během jedné jízdy po sjezdovce jsem dost kuriózně přišla o další vodítko. Sjela jsem s Nikem sjezdovku, a aby to Slamákovi nebylo líto, přivázala jsem dole ježdíka k Nikovi a poslala ho pro Slamáka zpátky nahoru. Slamák si to taky sjel na ježdíkovi - táhnul ho Dag a Nika nechal volně pobíhat okolo. Dole mi předal Nika a ježdíka - vodítko nikde... Křížovým výslechem jsem se dopátrala k tomu, že Slamák když odepnul od Nika ježdíka, už ho nenapadlo vodítko zase připnout a nechal ho jen tak volně plandat na Nikově postroji, takže ho Nik musel hned někde nahoře vytrousit. Vydala jsem se ho hledat sněhem vzhůru a už z dálky jsem spatřila, jak se černá nahoře uprostřed bílé sjezdovky. Hned na to jsem uviděla přijíždějící  sněžnou rolbu, jak upravuje sjezdovku a míří přímo na vodítko. Ani v té nejvyšší rychlosti jsme to s Nikem nemohli stihnout, tak jsem začala dělat na řidiče zoufalé posuňky. Naštěstí zastavil těsně u vodítka a mě se ulevilo. Zmatený řidič to však asi úplně nepochopil a hned se zase rozjel. Pak se po vodítku doslova slehla zem přímo před mýma očima! Zkoušela jsem ještě rýpat do sněhu v místě, kde bylo spatřeno naposledy, ale nejspíš se namotalo někde zespoda na rolbu a já měla definitivně po vodítku... Pár dní na to v sousední vesnici záhadně zmizela mladá snowboardistka za bílého dne přímo uprostřed sjezdovky a do dnes se nenašla. Zbyla tam po ní jen helma a prkno. Zajímalo by mě, zda-li někdo z vyšetřovatelů zjišťoval, jestli tam tou dobou neprojížděla sněžná rolba...

 Letošní zima se moc a moc podařila a tak jsem si ji pěkně nafotila, když byla tak fotogenická. Při Silvestrovském vypouštění létající Thajské lucerny nás fotilo víc, takže jsou do alba namíchané i fotky ostatatních kamarádů. V březnu jsme s lítostí naposled s Nikem sjeli sjezdovku, pak ještě pár tajících zbytků sněhu a potom už opravdu přišlo jaro. A o jaru zase někdy příště...