Na 1.máje do Českého Ráje ( a ještě trochu dále )

 Všichni se chystali na pálení čarodejnic a my se Slamákem a pejsky mířili autem do Turnova. Cestu nám zkřížil hustý slejvák a zahnal nás už na Valečově pod skalní převis. Tam jsme se utábořili a za doprovodu hudby z nedalekého pódia, kde právě probíhal čarodejnický koncert jsme sledovali, jak pohasíná nebe a rozsvěcují se malé i obrovské ohně až k obzoru. Nik byl naštvaný, že jsme dnes nic neušli, ale nám se při známých i neznámých písničkách několika různých kapel sladce usínalo a dokonce na nás zase vykoukly hvězdičky.

 Do Turnova jsme dorazili až ráno a přes rozhlednu Hlavatici, kam jsme si zase 2x cvičně vylezli a posílili se tam zmrzlými minivětrníčky, jsme se vydali do Sedmihorek a našeho oblíbeného arboreta. Stromoví obři tam byli nádherně zelení a červené buky právě úplně nejčervenější. Na Hrubé Skále byl nával turistů a Slamák by nejradši vůbec nezastavoval. Já jsem se ale chtěla podívat, jestli tam není stánek s minerály a skamenělinami a tak na mě čekal s pejsky u cesty. Stánek tam nebyl, tak jsem se aspoň zaběhla podívat na nádvoří zámku a nakouknout do kostela. Cestou zpátky mě však praštil do očí nápis na otevřené brance u domku : VÝSTAVA MINERÁLŮ - VSTUP ZDARMA . To bylo to pravé ořechové! Zapoměla jsem na Slamáka a pejsky a vplula do světa tajemných krystalů, sytých i jemných barev, pravidelných i podivných tvarů, lesklých, matných, průzračných a pohádkově krásných kamenů. Z hypnotického tápání kolem vitrín mě vytrhnul můj mobil a v něm Slamák, nechápající, proč už tam na mě musí hodinu čekat. Snažila jsem se mu popsat tu nádheru, ale slovy se to nedá. Po mém návratu se ani nenechal přesvědčit , aby se šel taky pokochat.

 Vydali jsme se dále, zamířili si to k Věžickému rybníku a tam jsme se vyvalili na sluníčku. Nik se vyřádil ve vodě a ve křoví a Dag mohl děsit spoustu lidí, kteří se promenádovali s různými pejsky kolem rybníka. Zrovna dozrála vrbová semínka a po celou dobu siesty se na nás ze všech stran valily vatové chuchvalce a trefovaly se nám du nezakrytých úst, nosů ba i očí. Když už jsme byli úplně zachumelení a vyhládlí, šli jsme do nedaleké hospůdky Čertoryje uspokojit všechny své potřeby abychom se zase mohli vrátit k rybníku a užít si večera. Slamák házel Nikovi klacky do vody a já našla rovný plácek na spaní. Po nastěhování jsem šla hledat jiný, protože tady šíleně fučelo. Našla jsem jediný závětrný a dost ponurý převísek pro 2 osoby, tak jsme se tam přestěhovali a oddychli si od větru. Slamák šel prozkoumat okolí a za chvíli jsme se stěhovali znovu - mezi borůvčí na místo s krásným výhledem ze shora na rybník. Foukat naštěstí přestalo a mraky komárů kupodivu zůstaly nad vodou a nás nechaly spát až do rána. Ten božský pohled na svěží, ranním sluncem zalitý rybník a skály, opravdu stál za to třetí stěhování.

 Dole u mapy se mentálně zaostalý pán snažil skamarádit se zuřícím Dagem a dělal na něj "čičičí". Trochu jsem se o toho pána bála. Udělali jsme plán a zamířili novou cestou do Turnova. Byla dost nedbale značená, tak jsme jí hned ztratili, ale Slamákova intuice nás na ní zase navedla. Po celou dobu nám všichni lidé chválili Dagouše a Nika si nikdo v jeho stínu ani nevšimnul. Tentokrát jsme s Nikem Slamáka a Daga předběhli a hned se objevil pán ( s černobílým flekatým oříškem ), který Nika nejen pochválil, ba dokonce poznal, že je to velký münsterland a říkal, že velcí münsterlandi jsou moc krásní psi a podle nich si vybíral toho svého pejska. Ještě jedna paní mi Nika pochválila předešlý den u Čertoryjí - nejdřív se sice ptala, jestli to není anglický setr, ale pak v něm toho VMO poznala taky. To se zrovna Slamák s Dagem zasekli někde vzadu, takže Dag nebyl tím, který shrábnul všechen obdiv jako obvykle. Bývala jsem na takové bezpráví zvyklá, protože Šakálek byl přenádherný obrovský pes a Havránek kvůli své nemoci takové ošklivé kačátko. Ale s Dagem je mi to divné, když je jen hezký a Nikísek je krásný... Nejspíš to bude tím, že Dag je větší a světlejší a tudíš líp vidět  a navíc chodí vždycky první- jiné vysvětlení nemám.

 Hlavatici, dřevěné bytosti a houfy turistů jsme tentokrát obešli a první zastávka byla u pramínku a pak v Penny marketu na zmrzce. Auto bylo rozžhavené, takže nás zachránila otvírací střecha a Slamákova rychlá jízda do Malé Skály. Počasíčko tam vylákalo tolik turistů, že jsme ji projeli celou, než jsme našli kousek místa na zaparkování. Prodírali jsme se davy lidí a aut k řece a tam jsme se na chvíli utábořili. Slamák házel Nikovi klacky mezi různobarevné loďky s bujarými vodáky a Nik plaval a plaval a pak se na břehu válel a kroutil jako zuřivý epileptik. Pochopila jsem jeho tanec svatého Víta v okamžiku, kdy jsem sama vyrazila brouzdat se vodou - čerstvě rozpuštěný led byl v tu chvíli jediné výstižné přirovnání a bolestivé křeče mě okamžitě vyhnaly zpátky na břeh. Říkala jsem si, že ti vodáci jsou blázni a já bych tuhle Jizeru sjíždět nechtěla - při převržení loďky by mi hrozila okamžitá smrt mrazem. Ale netušila jsem, že v tu samou chvíli ve Slamákovi uzrál nápad, že za týden se v těchto malebných končinách poplavíme i my... Za Nikem se přišla podívat krátkosrstá kólie - tak nějak by vypadala naše Darinka, kdyby zašla k holiči. Chvíli spolu blbli na trávě a pak se šli škádlit na mělčinu. Chudák kólie netušila, že má Nik v záloze schovaný zákeřný žertík. Nechtěl ji zkrátka pustit ven z vody a když už začínala být zoufalá a Nik čím dál víc rozjařený, museli jsme mu to zatrhnout. Ještě jsme tam chvíli pobyli, ale kólie už si s Nikoušem hrát nechtěla.

 Pak jsme vyrazili podél řeky do Železného Brodu. Když od řeky odbočovala turistická značka, zůstali jsme věrní řece. Cesta se však časem začala ztrácet ve křoví a v tom nejhustším úseku jsme předešli 2 zaseklé, zbloudilé cyklisty. Zanedlouho už nás s úsměvem předjížděli. Úsměv je přešel až ve chvíli, kdy už se nedalo jít jinudy, než po kolejích hustě frekventované železnice, vedoucí z tunelu do zatáčky.Tam jsme je zase předešli my a oni nám to oplatili tím, že nasedli a jeli po pražcích jako s vlakem o závod. Ještě jsem nikdy neviděla jet cyklistu po kolejích - to jsem si musela vyfotit! Chvilku po té, co jsme slezli z kolejí profrčel vlak. Pak nastal šílený krpál vzhůru, kde jsme je zase předešli a dorazili konečně na ztracenou turistickou značku. Cestou z kopce nás mávající kolisti napsledy předjeli a to už začínal Železný Brod. Tam jsme našli příjemnou, velice levnou restauračku a zůstali v ní na večeři. Vše obstarávala asi 80tiletá babička včetně vaření a tak si Slamák dal ze soucitu místo smaženého sýra knedlíky se zelím jako já, jenže knedlíky došly, tak si stejně toho sýra musel dát a paní ho šla obalit. Shlédli jsme nedobrovolně vítězné utkání našich hokejistů a popovídali si s podnapilým zapáleným pejskařem o "boxérech a budlicích" a on se pak šel věnovat své ještě podnapilejší družce.

 Rozhodli jsme se, že přespíme někde na zpáteční cestě do Malé Skály a vyrazili. Šli jsme tentokrát cestou, po které jsme kdysi v opačném směru mířili s Jupim a Májenkou k Boskovské jeskyni a Jupi tam někde v dešti vydloubával nožíkem ze země křen a pak byl celý od bahna. Poznali jsme to místo podle těch křenů a pramínku, kde se tehdy Jupi snažil umýt. Přespali jsme u turistické cesty na plácku, který večer vypadal rovný, k ránu ale začal být tak křivolaký, že se Slamák musel odstěhovat jinam.

 Ráno jsem se divila, že už jsme na Suchých skalách, což je prakticky na začátku Malé Skály, takže už nás nečekalo žádné putování a jen jsme se šli zase válet k řece nad jezem. Pro Nika to byl ten nejlepší závěr vandru, takhle si pořádně zaplavat. Cestou k autu jsme pod mostem spatřili hříčku přírody - kačera, nejspíš zmutovaného, s normální hlavou a hrudí a zbytkem těla celým černým. Ani doma jsem pak v chytrých knížkách nenašla podobné stvoření a že mě nešálil zrak, jsem se přesvědčila za týden, kdy jsme ho na stejném místě viděli znovu, ale to už patří do dalšího vyprávění...