Letní vandr v Česko-Saském Švýcarsku

 Poslední červencový víkend jsme nechali auto před naším oblíbeným stánkem v Jetřichovicích (mají tam teď zbrusu novou dřevěnou střechu místo slunečníků) a zamířili jsme vzhůru k Mariině vyhlídce zarůstajícím vypáleným lesem. V tak prudkých a dlouhých kopcích je Nik naprostá výhoda. On je úplně nažhavený na slovíčko VPŘED a stačí ho jen pošeptat (nebo dokonce jen pomyslet) a vyrazí tryskem s radostným štěkotem. Táhnul mě nahoru takovou rychlostí, že jsem ho v půlce kopce radši půjčila Slamákovi a zbytek jsem vystoupala normální chůzí. On je totiž potom velký problém, když se kopec začne sklánět zpátky dolů, Nika nějak uklidnit a zpomalit, takže jsem se ho "včas zbavila" a tenhle náročný úkol zůstal na Slamákovi. Došli jsme na Vilemíninu vyhlídku a tam jsme si užili překrásné pokoukání do večerní krajiny. Slamák si zabalncoval na zábradlí na kraji skály a teprve když jsem okouzlená okamžikem nasbírala pár krásných záběrů na mobil, došlo mi, jak je to hrozně nebezpečné...

 Při odchodu mi Slamák oznámil, že mají být v noci bouřky a že v okolí asi není kde přespat v suchu. Jeho intuice naštěští opět nezklamala. Zavedla nás kousek odtud na kemp Mamut, kde jsme před více než deseti lety pořádali Indiánský vandr. Teď tam bylo docela mokro, ale kousek místa na spaní se našel. V noci nás vzbudily lidské hlasy, praskání větví, soví houkání na znamení a zvířecí pravidelné a neutuchající kvíkání. Bála jsem se a nemohla spát, protože se nevysvětlitelně pravidelné zvuky opakovaly po delších pauzách znovu a znovu. Nejvíc jsem se bála, když do toho strašidelného lesa odešel Slamák na záchod. Vrátil se s dobrou zprávou : ten kravál prý dělají plchové, viděl je pobíhat v listí kousek od nás - a tak jsem spokojeně usnula.

 Ráno bylo zataženo a lilo. Slamák řekl, že je to přeháňka na půl hodiny a tak chvíli s odchodem počkáme. Po snídani jsme zalezli zpátky do spacáků a usnuli. Párkrát jsme se vzbudili, jen jsme konstatovali "Chčije a chčije!", a zase jsme pokračovali ve spánku. Před polednem nás vzbudilo ticho. Přesstalo kapat do listí a mohli jsme konečně vyrazit dál.

 Šli jsme po cestách, které jsem už dávno zapoměla, na místa našich prvních společných vandrů. Použili jsme uzavřenou turistickou cestu - kácelo se tam "PRO UDRŽENÍ ZDRAVÉHO LESA DO BUDOUCNOSTI" a samozřejmě že už se nekácely jen vejmutovky pro jejich nepůvodnost a expanzivnost, už dávno přišly na řadu i normální smrky a aby lidi nenadávali, že se legálně těží dřevo v 1. zóně národního parku, tak to tu radši uzavřeli "Z BEZPEČNOSTNÍCH DŮVODŮ"... Už jste někdy viděli uzavřený les, protože se tam kácí? V každém běžném lese se občas kácí a s uzavírkou jsem se setkala jen tady a to už víckrát - pokaždé jsme se  na ten pravý důvod šli podívat a pokaždé šlo o masivní plošnou sklizeň dřeva (v přísně chráněném území?!...). Jednou mi z toho tekly slzy, když jsem viděla kdysi rajsky krásná místa zcela zdevastovaná a vykácená a několik zbylých prastarých a teď už ničím nechráněných buků vyvrácených větrem. Tady také byla vidět okamžitá a nevratná eroze vyschlé a rozbrázděné půdy z oholených skalnatých strání, ještě nedávno pokrytých zeleným kobercem vlahých mechů a stíněných pažemi stromů...

 Odbočili jsme z cesty a najednou na mě prudce zaútočily vosy! Vyrazila jsem sprintem pryč i s báglem na zádech a řvala jsem "VOSY!!! VOSY!!! VOSY!!! Nik šel naštěstí se Slamákem napřed, tak neschytal žádné žihadlo. Zato já byla pobodaná ve vlasech a na zadku. Vosy mě zahnaly až na kraj skály, kde mě zarazil pud sebezáchovy. Když mě Slamák našel, snažila jsem se dostat z vlasů jednu živou vosu, která mě bodala stále do stejného místa. Slamák neotálel a ubalil mi na to místo pěsťovku, až se mi zajiskřilo před očima. To jsem fakt nečekala, na vosu to však zapůsobilo a přestala bodat. Vyčesala jsem jí z vlasů pěkně zmasakrovanou. Dobelhala jsem se za Slamákem na náš starý dobrý kemp Dvoják a hned se mi tu vybavily pradávné romantické vzpomínky z mého prvního vandru (jak jsem byla v noci vyslána se svíčkou v ruce na WC, jak mi ta svíčka hned za rohem zhasla, jak jsem se ve tmě zřítila do nějaké díry, jak jsem se nakonec vyčůrala zavěšená na jakýchsi kořenech a jak potom ráno kluci našli pod skálou na onom místě mojí úplně mokrou občanku...) Teď mě bolel zadek a hořelo mi ucho - připadala jsem si jako žák třetí Bé Mach v zatáčce na zábradlí... Slamák řekl, že zpátky musíme zase kolem vosího hnízda, nebo se budeme o hodinu dýl brodit bahnem. Vykřikla jsem, že radši půjdu dvě hodiny po kotníky v bahně, než abych zchytala další žihadla, a bylo rozhodnuto. Cesta nakonec nebyla tak blátivá a trvala jen 20 minut - horší bylo, že mi jedna vosa zůstala ze spoda na baťohu a vrazila mi ještě jedno žihadlo do té druhé, zatím nebolavé, půlky. Dnes asi budu muset spát na břiše!

 Cestou na střídačku lilo, tak jsme se vždycky někde schovali pod skálu. Na jednom místě mi Slamák utekl napřed a já se ho obalená pláštěnkou a tažená divým Nikem snažila dohnat. Nik stále zrychloval, déšť houstnul a já už chtěla být někde schovaná v suchu pod další skálou. Nakonec už jsme sprintovali, když v tom mi začal zvonit v báglu mobil. Musela jsem zastavit, stáhnout pláštěnku, sundat bágl a najít mobil. Volal Slamák, že se mám vrátit, že na nás křičel a pískal kousek od cesty a my běželi dál jako hluchý - ono to v dešti, v pláštěnce a v běhu docela šustí o uši... Pěkný kus cesty jsme se vraceli za Slamákem pod skálu do hlubokého listí, kde jsme přečkali několik pořádných spršek.

 Po dešti jsme zamířili na kemp Memento Morti, kde bylo dost mokro a spousta balvanů a malinká tůňka, do níž kapala voda ze skály, tak jsme si tu jen odpočinuli a pokračovali dál na Břízák. Stihli jsme to akorát, než začalo lít a nepřestalo až do noci. Ustlali jsme si na dřevěné podlaze, která tu zbyla z krásného srubu po nájezdu ochranářů. V noci nás obklopili divocí, vřestící a prskající plchové a zdálo se mi, že Slamákovi rabují baťoh s jídlem. Nik naštěstí neštěkal, ale o aár dní pozdeji jsem zjistila, že od plchů chytnul blechy i přes to, že byl chráněný Frontlinem. Baťoh s jídlem byl ráno nedotčený.

 Na cestu jsme se vydali každý zvlášť, protože z Břízáku vedla naším směrem jen horolezecká průrva, kterou bychom já a Nik nezvládli a Slamák odmítl jít s námi delší cestou. Že bude trvat hodinu - to mě Slamák balamutil, za patnáct minut jsme byli zase spolu. Balamutil mě i se schůdností štěrbiny na Břízáku - byly tam schody, které mi Slamák zatajil jenom proto, že jsem se tam nechtěla jít podívat zblízka. Vzali jsme to přes Tokáň, Panenskou jedli, dub svatého Huberta a Vysokou Lípu, ke jsme si mazlili bílé kozy a přes plot roztomilého barzoje s předlouhým čumákem. Na Dolském Mlýnu se Nik ještě vykoupal a poslední  část cesty vedla přes Jetřichovice k našemu stánku s občerstvením a indiánskému autíčku.