Jak se z Nikolájka stal Vodomil

 Ze začátku jsem měla pocit, že z Nikolájka nikdy nebude milovník vodních sportů. Radši by skočil pod auto, než by šlápnul do kaluže, radši se už ve 3 měsících naučil zvedat nožičku, aby nemusel při čůrání stát všema čtyřma v mokré břečce, a radši se vyvenčil za půl minuty, aby byl zase rychle doma pod střechou, když zrovna venku pršelo. U každého potůčku, který měl přeskočit, zoufale zmatkoval a jediná voda, kterou měl vyloženě rád, byla ta rozlitá v kuchyni na podlaze z mističky na pití a v níž vyválel všechny hračky a pořádně ji rozhamtal.

 Přelom března a dubna však přinesl veliké změny. Byli jsme se po nějaké době podívat na rybník ve Sloupu a Nik ho poprvé spatřil celý rozmrzlý. Znal ho jen pokrytý ledem, plný lidí, bruslařů a pejsků. A teď na tu plochu vody zůstal fascinovaně zírat a ani míček ho v tu chvíli nezajímal. Nakonec si ho od Slamáka vzal, došel s ním k vodě a upustil ho tam. V tem moment celý ožil, v očích se mu zajiskřilo a hupnul tam za míčkem. Začal z vody tahat klacky a smetí a tak jsme mu je tam zase házeli zpátky. Zatím ještě nevěděl, že umí plavat, tak nosil jen to, na co dosáhl bez plavání. Cestou zpátky jsme překračovali potůček a Nik namísto obvyklého opatrného skoku naběhnul přímo do vody a brouzdal se korytem.

 Týden na to se přeci jen dozvěděl, že umí plavat, přestože ho to nikdo neučil. Na vandru v Česko-Saském Švýcarsku nám na Dolském mlýnu spadnul ze skalních schůdků do hluboké vody (v místě, kde se nám stejným způsobem pokřtili téměř všichni naši psi). Během chvilky byl na břehu a na podruhé už se mu výstup po schůdcích podařil.

 Další víkend jsme ho vzali na rybník pod Havraními skalami. Nik nezaváhal a vtrhnul do vody cokoliv z ní vytahovat. Za bouřlivého Slamákova povzbuzování se odrazil a vyplul do hloubky! Voda se hemžila rozvášněnými ropuchami a Nik bleskově jednu ulovil. Slamák ho okřiknul, tak jí zase pustil a pak už lovil jen hozené klacky. Byli jsme ten víkend s Nikem u vody aspoň 5x i na Sloupském rybníku a Nik, přestože se už promočený třásl zimou (aprýlová voda ještě moc stupňů nemá), vrhal se tam znovu a znovu a byl rozladěný, když jsme odcházeli domů. Při jednom plaveckém odpoledni uviděl na hladině párek kachen a docela rychlými tempy je začal pronásledovat sem a tam přes celý rybník. Kačenky kupodivu neulétly ani když už se Nik unavil a na hladinu vtrhnul zlatý retrívr, který zopakoval Nikovy naháněcí manévry.

 Než jsme došli domů, Nikův úžasně rychle schnoucí kožíšek už byl suchý. Na zahradě objevil velikou jílovou bahnitou louži a ten jiskřivě čistý kožíšek si zase celý zadělal při nové nadšené zábavě - vyhrabávání vody z louže. Viděl ale nakonec, že se tam ta voda vždycky vrátí a tak si aspoň opatlal hlavu v jílu a vyválel se v loňské suché trávě. Zkazil mi tím sice radost z jeho čisťounké krásy, ale největší radost mám z toho, že si zamiloval vodu a plavání. V létě nás čeká spousta vodních radovánek.