Jak jsme navštívili Juráška v Jeseníkách

 Konečně se Slamák rozhodl navštívit našeho koníčka Juráška, který se vloni na podzim od nás odstěhoval do Jeseníků kvůli alergii na místní hmyz. Cesta byla neuvěřitelně dlouhá, připadalo mi to dál než na Korsiku a bylo mi líto Juráška, že musel vydržet tak dlouhý převoz. Nikískovi jsme těch 6 hodin zpestřovali občasnými zastávkami - např. v Hořicích jsme museli zastavit, protože všude chodili lidi s lákavými kornouty zmrzliny a tom vedru se nedalo odolat pokušení. V Lázních Libverda jsme trochu bloudili kvůli chybjejícím ukazatelům, ale jinak cestou nenastaly žádné problémy. Téměř na místo jsme dorazili asi v půl jedenácté večer a v naprosté tmě zaparkovali na lesní cestě u bublajícího potoka. Přespali jsme úplně jako na Korsice – v autě a tak jsem ráno byla překvapená, jaktože už jsme zase v Čechách.

 Ráno jsme se rychle sbalili a hned vyrazili do Rejvízu za Juráškem. Když jsme projížděli kolem ohrad, poznala jsem ho i na dálku. Zblízka se pak Jurášek prokázal bílou hvězdičkou na čele a svým neustálým apetitem – přivezli jsme mu kedlubničku a sušené bagety ještě z Korsiky (takový koňský suvenýr z cest :o)). Jurášek vypadal moc krásně, kůže se mu zahojila a celý zmohutněl – za ten široký klenutý krk mohla nová majitelka Lenka, která vzápětí dorazila na pastvinu a vyprávěla nám spostu zážitků s Juráškem. Prý ho naučila při chůzi nosit hlavu pěkně přitaženou ke krku. Ze začátku jim tu tropil neplechy – rozbíjel ohrady, trhal elektrické ohradníky, odváděl hřebce ke kobylkám, pral se s nimi,a nikomu nedovolil na sebe sáhnout kromě Lenky. S tou si opravdu padli do oka a Jurášek dodnes nikoho jiného neposlechne a nesveze. Však taky Slamáka hned schodil, když se na něj pokusil vylézt. Během pěti minut se prý naučil dávat pac na povel „popros“, když chtěl od Lenky odměnu, takže teď musí Lenka vždycky všechny varovat před nechtěnými kopanci při neočekávaném pacinkování a žebrání :o). Jurášek se zatím pásl za neustálého doprovodu malého hřebečka. Projevovali si navzájem velikou péči, něhu a kamarádství, což mě naplnilo štěstím – kamarád bylo to hlavní, co Jurášek v novém domově potřeboval a s Lenkou a tímhle koníkem měl hned dva úžasné kamarády najednou! S Lenkou si natolik věří, že mu Lenka klidně nastaví obličej a Jurášek jí ho pyskama a zubama jemně oždíbává. I když jsem to viděla na vlastní oči, nechtělo se mi tomu věřit – Jurášek býval od začátku trochu zákeřný a člověk vedle něj musel být stále ve střehu, když nechtěl sklidit nečekaný štípanec, či kopanec. A když mu podobné oždíbávání dovolil Dag, za chvíli už jsme ho museli zachraňovat zvednutého za ocas do vzduchu… Než jsme u Lenky před rekreační chatou dopili čaj a dovyprávěli si, pořádně se rozpršelo. Bohužel měla být sobota slunečná jen v Čechách a tady na Moravě mělo lít od rána do večera. I v tom dešti jsme se nakonec museli s Lenkou a Juráškem rozloučit a vydat se na vandr po Jeseníkách.

 Nejprve jsme šli okusit zlatou horečku do zlatokopecké oblasti. První zajímavost byl uměle vedený potůček, který tekl do kopce. Koukali jsme na tu záhadu jako vyorané myši a pak jsme si všimli, že se o tom úkazu píše na informační tabuli. Dočetli jsme se, že nikdo neví, čím to je a jestli se to jen nezdá. Nejspíš prý za to můžou lesní skřítkové a víly, nebo genialita tehdejších stavitelů. Šli jsme kousek podél začarovaného potůčku a začali v něm nacházet zlato! Zula jsem si boty a brodila se pro lesklé předměty. První byl jakýsi žeton, druhý starý desetník a potom Slamák spatřil opravdovou šupinku zlata! Hned mě tam pro ni vyslal a vzápětí toho litoval – šupinka byla tak drobná a proud i přes to, že tekl do kopce, tak silný, že mi samozřejmě zlato uplavalo. Viděli jsme jich tam čím dál víc, všude se to začalo blískat a třpytit, ale všechny pokusy o výlov holýma rukama bez rýžovacího nářadíčka byly marné. Když už mě braly křeče do nohou, tak jsme to vzdali a šli chudí světem dál. Došli jsme ke Zlatokopeckým Mlýnům – krásnému dřevěnému stavení se dvěma točícími se mlýnskými koly a přívodem vody vzdušným dřevěným svodem, spojujícím mlýn a vysokou lesní stráň za ním. Ukazatel nás poslal ke Zlatokopeckým Srubům, kde u cvičných rýžovišť ležel obovský zlatý balvan a nad ním rozcestník mířící až do Austrálie a Japonska. U srubu stál dřevený zlatokop v nadživotní velikosti a uvnitř na poličce visela veliká sbírka turistických známek – to by Jupi záviděl!. Škoda, že ještě nebyl čas na oběd, nejspíš tam i dobře vařili, ale bez hladu by to nebylo ono. Udělali jsme si okruh v dešti kolem hlavní zlatonosné říčky, přehrazené kvůli rýžování jednou dřevěnou hrázičkou za druhou, takže připomínala jakési vodní schody. Pak jsme se zas chvíli schovali do suchého auta a po nezdařené svačině (Slamák načal Thajské rybičky, z jejichž mrtvolného pachu se nám chtělo zvracet a museli jsme je vyhodit) jsme přejeli do Zlatých Hor.

 Měli jsme v plánu dobýt nejvyšší bod krajiny – rozhlednu na Biskupské Kopě, prochodit okolí a přespat v přírodě. Nik vyfasoval psí pláštěnku vyrobenou z mé staré vandrácké a během prvních pěti minut přetrhnul gumičky a pláštěnku rozerval. Letěla do nejbližší popelnice a já se modlila, aby už déšť odezněl. Neděle měla být krásná a tak by se to přeci jen mohlo už v sobotu začít vybírat! Bylo mi taky líto 11-leté fenečky Elišky, kterou Slamák vyfasoval od mamky na víkend a nestaral se, jestli jí není zima a mokro. Byla chudák za chvíli celá urousaná, špinavá a rozklepaná a já ve své pláštěnce naštvaná, protože se mi stále rozepínala, lezla do obličeje a motala pod nohy a navíc mi do ní pršelo rukávama. Déšť mě naštěstí vyslyšel a začal ustávat. Nik nás oba dva i s bágly táhnul cestami a zkratkami plnou parou vzhůru na rozhlednu. Říkala jsem si, že večer padne vyčerpáním… Nahoře na nás kromě krásné rozhledny čekala opravdu hustá mlha – nemělo tedy smysl škrábat se za vstupné na věž. Byla tam jediná poštovna v celých Jeseníkách a tak jsem koupila pohled s Biskupskou Kopou (bohužel jim objednaný pidifrk zatím nepřišel), známku s Biskupskou Kopou, nechala jsem si tam natisknout razítko  s Biskupskou Kopou, vhodila jsem to do schránky a byla jsem upozorněna, že i poštovní razítko, které pan kastelán na známku narazí, bude speciální – s Biskupskou Kopou. (Sestřičce na Slovensko prý Biskupská Kopa dorazila i bez směrovačky, na kterou jsem si nemohla zrovna vzpomenout.) Po té, co jsme se občerstvili místními nápoji, nás ještě pan kastelán vyfotil s Biskupskou Kopou na můj mobil a k dokonalosti už chyběl jenom ten pidifrk.

 Dole pod kopcem byla v lese výstavka ptačích budek a do té největší turistické jsme na chvíli zalezli na sváču. Pak jsme všelijak bloudili a tápali kamenitou krajinou z kopců do kopců a údolí, kolem krásných pitných pramínků, až jsme došli do jedné vsi. Toužila jsem po odpočinku, ale Slamákovi se nelíbila ani jedna z místních hospůdek a šlapal pořád dál. Byla jsem opravdu dost vysílená, když v tom mě zachránila Eliška. Je sice už celkem stará, ale právě hárala a když se pod plotem vyklubal krásný voříšek pudlo-knírač, vypravili se spolu proti naší vůli do lesa. Voříškův Páník marně volal Čerta a my Elišku, marně je se sousedem pronásledoval – zmizeli téměř na hodinu a pak se jakoby nic zase vrátili a v pokoji a míru se rozešli. A já jsem si mezitím krásně odpočinula! Slamák rozhodl, že si za vsí zkrátíme dlouhou cestu lesem přes hřeben a když jsme ho přelezli, vnikli jsme do jakéhosi opuštěného průmyslového objektu s vodní čističkou a podezřele mrtvým jezerem. Slamák tam chtěl vyslat Nika, ale to jsem nedovolila – bůhví co vněm bylo za chemikálie! Byly to nejspíš staré doly na zlato a to se dřív dostávalo ze země pomocí kyseliny sírové… Když jsme se zase dali na cestu, nemohli jsme se zorientovat v mapce a v krajině, nějak to pořád nesouhlasilo, Slamákova intuice nás však vedla dobře a k večeru jsme došli k překvapivě velikému bílému kostelu na samotě ve vysokých kopcích. Bylo to krásné místo a bělostný objekt s nádvořím korunovala obrovská mozaika se svatou panenkou na čelním štítu. Uvnitř kostela byla zajímavá půlkruhová dřevěná prolamovaná střecha s trámy. Dali jsme si tu sváču a u rozcestníku se rozhodli, že přenocujeme na nějaké staré zřícenině poblíž. Došli jsme ke krásnému zastřešenému turistickému odpočívadlu a na noc se v něm utábořili, pro případ deště. Ze zvědavosti jsem ještě s Nikem navštívila kilometr vzdálenou zříceninu – Nik celou zpáteční cestu běžel jako blázen a já z posledních sil za ním. Bylo neuvěřitelné, kolik měl ještě sil po tak náročném dnu, tolika krkolomných kilometrech a tahání mě i Slamáka do všech kopců. Ještě před spaním si chtěl hrát a aportovat klacíček! ! Ráno už se nabitý nemohl dočkat, až zabalíme a vyrazíme do slunečného dne.

 Přes zříceninu jsme došli k lanovce, kde jsme se chvíli pohoupali a potom jsme si pod ní zkrátili cestu zpátky do Zlatých Hor. Háravá Eliška byla naštvaná, že se jí přes veškeré úsilí nepodařilo svést rozpačitého Nika a celou cestu dolů neposlouchala, lezla do silnice, utíkala za psy až jí Slamák musel popadnout do náruče a odnést jí do auta ( nevzal si na ní vodítko, protože jindy poslouchá na 100% a vodítko ani nezná). V autě jsme oba málem omdleli - zpoměli jsme vyhodit do koše prázdnou konzervu od Thajských rybiček, když jsme ji před tím v lese vyprázdnili do trávy - auto bylo přesyceno neuvěřitelným mrtvolným zápachem. Po odstranění zamořené plechovky a důkladném vyvětrání jsme se rozjeli zpátky do Rejvízu, kde jsme si ještě naposled pohladili Juráška a prošli vesničku s krásnými dřevěnými malovanými a zdobenými chalupami. Řekla bych, že zpáteční cesta byla mnohem rychlejší, nejspíš proto, že jsme vynechali jeden serpentýnový úsek a taky k nám domů už je to z Jeseníků a Orlických hor jenom z kopce.