Jak jsem si jela pro štěňátko

 Když bylo Nikolájkovi 8 týdnů, brzy ráno jsem sedla na vlak a vyrazila pro něj z našeho severního Šluknovského výběžku dolů na Šumavu. Vím, že štěňátku by u maminky ještě pár týdnů bylo moc dobře, ale já už bych nevydržela čekat ani 2 dny ! Celou cestu jsem se těšila, až se na mě vrhne chumel 11 černobílých puntíků, ale když jsem pak na vlastní oči viděla přes dvířka ten šrumec ( a to už jich tam bylo jen 8 kousků... ), byla jsem nakonec ráda, že se ven z boudičky dostala jen dvě štěňátka.

 Fenečka si běžela očuchat dvoreček a Nikolájek se mi vrhnul do klína a pořádně mě zrajtoval. Takové úžasné setkání s mým novým pejskem jsem si ani nepředstavovala. Když jsme se přesouvali ze dvorku do kuchyně, předvedl mi, jak už si ve svém miminkovském věku umí poradit se schodama. (S paničkou to pilně trénovali.) Schody byly první věc, kterou jsme měli s Nikolájkem za úkol zvládnout a tak nám tedy první úkol odpadnul. V kuchyni hned udělal bobek. A sotva bobek dopadnul na podlahu, Nikísek vyskočil čelem vzad a už ho držel v tlamičce. Panička bleskově zasáhla s toaleťákem, kterého měla na ledničce připravených několik rolí a hned na to se na podlaze objevila loužička. Toaleťák se tu opravdu musel činit. Byla jsem ráda, že máme venčení před cestou za sebou. Potom Nik strhnul na zem odpadkový koš a dostal na zadek. Získal si mě svým suverénním až drzým chováním, které mu vydrželo do dneška. Než jsem se stihla rozkoukat, měla jsem před sebou na stole teplý oběd, takže mi ta obří svačina v baťohu zbyla k večeři. Nikolájek si zatím vesele rejdil po kuchyni a odpadkový koš strhnul k zemi ještě asi 3x.

 Času bylo málo a na ostatní pejsky skoro nezbyl. Na chodbě jsem překročila domácí paní jezevčici Boženku její nad vším stejně povznesenou ratolest Vivien a venku jsem na chvilku přes vrátka zahlédla tety Vandu (moc sympatický pejsek), Leontýnku (psí Sněhurka - ze všech nejkrásnější), strejdu Kirkiho (také psí nádhera), křepeláčka (nevím, jestli to nebyla Grejsí) a maminku Gabču. Musím říct, že na mě udělala dojem. Na fotkách mě moc nezaujala, spíš jsem byla okouzlená Nikolájkovým tatínkem Lordíkem, ale když jsem Gabču viděla na vlastní oči, získala si mě svým osobním kouzlem a krásou, která je vidět hlavně tváří v tvář.

 A už jsme spěchali na vlak - Nikískovi na mém klíně jízda autem nijak zvlášť nevadila. Na nádraží jsme se marně pokusily ve dvou nacpat Nikíska do tašky s cestovním pelíškem a tak musel jít po svých, poprvé na vodítku. Ještě jsme s Nikem naposledy zamávali teď už bývalé paničce a pak jsme se rozjeli domů.

 Ve vlaku se ten mrňous choval stejně suverénně jako doma v kuchyni a když jsem ho párkrát nalákala na hračku do tašky, udělal si v ní hnízdo a chodil si tam hrát i spinkat. Úžasné bylo, jak tam pokaždé nacouval zadkem napřed a zalehl. Sedali si k nám samí milí spolucestující, ba i pan průvodčí nechtěl ode mě za štěňátko nic platit a cesta nám pěkně utíkala. Nikovi se nejvíc líbil pán s notebookem - několikrát se ho pokusil zmocnit. Před Prahou usnul v pelíšku, tak jsem ho nenápadně zavřela do tašky, což mi dost usnadnilo složité přestupování v tom zmatku a chaosu na rozkopaném a napůl uzavřeném hlavním nádraží. Před příjezdem našeho dalšího vlaku jsem šelmičku vypustila na perón, Nikísek udělal svou první a poslední loužičku za celou cestu, já ji utřela toaleťákem, který jsem vyfasovala navrch k němu a jelo se dál. Druhé přestupování jsme taky zvládli a v našem novém vagónu byl nad dveřmi nápis NIKOLKA ! Když jsem se i já potřebovala vyvenčit, nechala jsem Nikíska samotného s granulkami a po návratu ho našla spokojeného napapaného ležet v pelíšku. Pak přistoupila rodinka s dvouletou holčičkou a tak jsme je spolu skamarádili.

 Ke Slamákovi jsme dorazili v osm večer a Slamák Nikíska odnesl v náruči domů. Za ten první půlden mi Nikolájek předvedl, že je zkušený schodochodec, že se ničeho nebojí a hned tak ho nic neodradí, že se přizpůsobí situaci a dopravní prostředky jsou pro něj něco jako kuchyň, že zvládne čekání o samotě, že má rád děti, že je čistotný, že si rád zaštěká a že si umí získat lidi na svou stranu, včetně Slamáka. A oba jsme ten večer věděli, že se máme moc rádi.

..