Druhý vandr s Nikolájkem

 Vyjeli jsme v pátek odpoledne 6.3. se Slamákem a pejsky do České Lípy po dlouhé době vlakem. Prošli jsme sídlištěm nepřizpůsobivých občanů a ještě chvíli se za námi neslo nadšené hailování rómských dětiček. Politovali jsme kdysi pohádkově krásnou, dnes hororově vybydlenou vilu vedle ubytovny a došli k opuštěnému cvičáku. Nikoušek si vyzkoušel přejít po lávce a kdyby ho z povzdálí nerozptyloval Slamák, tak by jí určitě přešel už na poprvé a neskočil v půlce dolů.

 Cesta do Pekla je rovná a ne příliš daleká, ale ve zbrusu nových botech nám oběma připadala nekonečná a vysilující. Museli jsme si odpočinout u ohniště pod skálou ještě před vstupem do Pekelského údolí. U posledního baráčku se to za vrátky hemžilo mladými novofoundlanďáčky, kteří se mezi sebou cvičně rvali. V Pekle na nás čekala povodeň a první bledulky. Na několika místech jsme museli projít vodou přes zaplavenou lávku a byli jsme v tu chvíli šťastní, že máme ty nové, zatím zcela nepropustné boty. Po mokrých dřevěných lávkách sice příšerně klouzaly, ale bylo v nich suchoučko a teploučko. Na protějším břehu rozvodněného potoka jsme vyplašili nemocnou srnku a štěkající Nik vypadal, že by bez vodítka snad poprvé vlezl dobrovolně do vody. Po zdolání divoce tlejícího Pekelského údolí jsme se rozhodli jít do Zahrádek na vlak, protože jsme v nohách měli 1000 mil a za zády jen 5 kilometrů... Na rohu koňské ohrady na nás čekal nejmazlivější šarplaninec, co znám, a rozčílil se teprve tehdy, když jsme ho po čtvrthodině intenzivního mazlení opouštěli. Nejradši by šel s námi a my bychom ho taky hned brali sebou. Vlak nám jel akorát když jsme přišli na nádraží a to bylo fajn.

 V Blíževedlech jsme vystoupili částečně odpočatí, ale než jsme došli na Swamp, stihli jsme se zase zcela vyčerpat poklidnou chůzí. Během vaření, večeření a stlaní kapradinového lože nám nad hlavou proletělo aspoň 100 letadel. Úkaz to byl prapodivný a dost zneklidňující - létala postupně jedno za druhým v intervalu 5 minut všechna stejným směrem - na jih - a všechna hučela jako obří nadzvukové stroje dost nízko nad zemí. Vidět nebyla přes mraky a večerní šero. Napadlo mě, že už jsem několik dní neslyšela žádné zprávy a že asi vypukla válka. Těšila jsem se až dorazí Jupi a Májenka a o všem nás informují. Byli jsme domluveni, že zahvízdají, až budou 10 minut za křižovatkou a když jsme konečně uslyšeli hvízdot, tak jsme je stejným způsobem navigovali směrem k nám a pak už to za nás převzal Nik se svým zuřivým štěkotem. Jupi s Májenkou se vynořili od někud zdola - cestu sice netrefili, ale dorazili živí a zdraví a Nik se proměnil ze zuřivého hlídače na ještě zuřivějšího vítače. Jupi s Májenkou zalezli spokojeně do spacáků vedle nás a já se uklidnila, že nepřišla řeč na válku - ta by pražákům určitě neunikla a aspoň by se o ní zmínili. Přesto mě až do rána v pravidelných intervalech budil hukot - pokaždé jsem se lekla, že už to jsou ty slibované přívaly deště a vždycky, když jsem vystrčila zakuklenou hlavu ze spacáku, zjistila jsem, že to bylo další letadlo.

 Při snídani jsme si početli v nabídce českolipských baráčků, kterou jsme pro Jupiho a Májenku sebrali na nádraží, a pak ve vandráckých časopisech, které jsme objevili v kufru s místními poklady. Zejména čerstvě vydané první číslo "Vitamínu kř" - pro pískomily - nás zaujalo natolik, že jsme si 2 kousky vzali sebou na další pouť. Tu jsme chtěli naplánovat hned po snídani a tak jsem šla pro mapu. Jupi a Májenka taky takže jsme se sešli u ohniště se třemi různými mapami. Možná právě díky tomu nastal zmatek, kamže to vlastně dnes půjdeme a po půl hodině prohazování a otáčení map jsme zabalili a s nejistým plánem vyrazili. Jediný jasný cíl byla hospoda, neboť Jupimu a Májence docházela voda a na Vlhošťských pískovcích žádná nám známá pitná voda nepramení. Jenže se nevědělo která hospoda, protože ty, co byly zaznamenány v mapě podle Slamáka neexistovaly a ty, které chtěl navštívit Slamák, nebyly v mapě. A všechny byly dost mimo trasu. Nakonec jsme po celodenním putování pískovcovými skalami došli do Skalky a tam jsme po hodinovém fotbálku s nalezeným kopačákem čekali, až otevřou místní existující hospůdku. Jupi s Májenkou napokraji smrti žízní a všichni na kost promrzlí jsme se nedočkali - zjistilo se, že si někdo spletl nápis na skle a otvíračka je až za další půl hodiny... Aby jsme se zahřáli, šli jsme zpět na loučku s míčem a cestou nám Nikouš předvedl, že je skutečně psem loveckým a žádný zvířecí mazlík. Našli jsme mrtvého kosa a když se po něm Nik bleskově vymrštil, kos ještě naposledy vypísknul a pak už byl mrtvý definitivně. Celá akce trvala cca setinu vteřiny, takže papouška žako za 29 000 kč si teď radši ani pořizovat nebudeme... Na loučce vysílali kluci škodolibě míč s Nikem v patách z příkrého, křovím zarostlého svahu kamsi do hloubky a do dálky ale Nik byl stejně neunavitelný.

 V hospodě nevařili, ale horký čaj a topení jsme už nutně potřebovali - ledové poryvy větru byly opravdu nevlídné. Pán od vedlejšího stolu se zajímal o Nika a myslel si, že je to křepelák. Zahřívali jsme se až do tmy a pak jsme konečně vyrazili na nedaleký hrad Helfenburk. Skalní převis, o kterém se se mnou Slamák celý den dohadoval, jsme nenašli a tak se večeře uvařila na nádvoří a po té, co jsme byli vyhoštěni starostlivou maminou, jejíž spící ratolesti neustále budili naši hlídací psi, které neustále dráždily cizí osoby, chodící sem a tam po tmavém nádvoří na věž a zase zpátky, našli jsme si závětrnou zastřešenou hradní místnůstku a tam jsme se všichni i se psy ubytovali. Když přízraky přestaly courat a psi přestali štěkat, na chvíli jsme usnuli, než to všechno k ránu začalo nanovo. Nevyspalí jsem se s rozbřeskem rozprchli objevovat krásy hradu a na štěstí pro Májenku se k nám připojil čísi beauceronek - hravý, milý, nekonfliktní. Pak navíc i hradní průvodce - na štěstí pro Jupiho - udělal nám přednášku (např. o tom, že studna je hluboká 70m a hladina je ve výši 55m) a Jupimu slíbil jeho vysněnou turistickou známku. Než jsme se vyškrábali až na vrchol věže a zase zpátky dolů, málem ji stihnul Jupimu vyprodat před nosem, jako posledně. Ale Jupi vzal schody dolů útokem a tak na něj přeci jen ještě známka vyzbyla a na mě hezký pohled.

 Byla neděle a tak se nijak nespěchalo, jediným cílem dnes bylo přemístit se na vlak nebo autobus do Úštěku. Cestou jsme poprvé v životě viděli na vlastní oči bílé jeleny - bez parohů, ale i tak to stálo za to! Bylo nám jich nakonec líto, protože v té malé ohradě neměli žádné houští a tak byli ze všech stran pronásledováni zvědavci, psy, ba i traktorem a drželi se vyděšeně v hustém houfku v prostřed holé ohrady. V Úštěku na náměstí jsme si dali sváču a potkali tam člověka, který má naši ovečku Zuzanku a my zase jeho psa Daga. Dag už bývalého páníka nepoznal a dál se něžně tulil ke Slamákovi. Zuzanka má prý letos černé jehňátko a našeho beránka Campouska museli sníst, protože začal být nebezpečný jako jeho tatínek.

 Na vlak jsme šli čekat do nádražní restaurace - zahřát se zase horkým čajem. Místní polo-toulavý dobrman byl moc krásný a moc zanedbaný, tak jsem se ho pro jeho zápach ani neodvážila pohladit. A pak už nám přijel vlak a Nik dostal naposledy svůj štěněcí náhubek, vztekal se, že už je mu malý a já mu pro příště slíbila pořádný dospělácký.

 PS: Fotky budou jen klasické (možná něco pošlou J.+M.), protože se mi mobil vybil dřív než jsme vyrazili a tak jsem měla po vyletujících ptáčkách.