Čtvrtek 25.6.09

(Poslední den a noc...)

 Za svítání se Slamák vypravil na loupežnou výpravu na meruňky. Říkala jsem mu, ať vezme pro každého dvě na ochutnání, ať má soucit s místními chudými lidmi, kteří je tu pěstují v obtížných podmínkách a zavlažují je složitým systémem hadic a hadiček z potoků a horských pramínků... Přinesl jich plný obal od spacáku! Jak jsem se však později na vlastní oči přesvědčila, na onom obaleném stromě jich ani neubylo a pod ním se válel doslova koberec spadlých a shnilých meruněk. Často jsme tu vídali, že lidé si svého ovoce příliš neváží a místo sklizně nechávají sladké plody napospas přírodě a hnilobě. A tak jsme si před snídaní vychutnali slaďoučký šťavnatý předkrm !

 Z Nonzy jsme se vydali navštívit městečko Pino, kde se mi tenkrát před lety tolik líbilo - jak bylo zarostlé, tajemné, se spoustou piniových oříšků a moruší, s přístupem dolů k moři a s pramenem pitné vody. Na většině Korsiky jsou dnes už krásné nové silnice, které před lety byly spíš výjimkou, ale tady poblíž Pina to drkotalo v prachu a kamenech jako kdysi. Cestou jsme obdivovali neskutečně bizardní útvary, vzniklé sopečnou činností. Korsika je plná takových přírodních jevů, ale tady na západě nejsevernějšího výběžku se vystupňovaly do extrému - jak tvarově, tak barevně.

 Po pustých keříkatých krajích nás v Pinu přivítala bohatá džungle, palmy, obří pinie (bohužel tentokrát bez semínek - požitku pro gurmány) a tajemně zarostlé bludiště uliček a zídek kolem vybydlených sídel, kdysi opuštěných bohatou šlechtou. Slamák našel v jednom utajeném výklenku zídky bílou mramorovou pannu, kterou jsme tu obdivovali už tenkrát - nechápu, jak si mohl cestu k ní bludištěm zídek a schůdků všechna ta léta pamatovat! Snad si pamatoval i cestu k obřím černým moruším, plným krvavě červené sladké šťávy, ale už se mu nechtělo se k nim prodírat houštím., tak jsme si na moruše jen zavzpomínali a vydali se dál.

 Jelo se přes hory ze západu na východní mořské pobřeží. Jen co jsme ochutnali ledový horský vzduch, už jsme se příkrými serpentýnami řítili zase dolů do teplíčka.  Na východě jsme obsadili snad nejúžasnější mořské útesy Korsiky! Táhnou se téměř podél celého severního výběžku. Neuvěřitelné barvy a tvary... Všelijak vrstvené, bublinkaté, dírkaté, žilnaté, lesklé, hrubé a k tomu červené, modré, zelené, hnědé, žluté a šedivé balvany, různě poházené a seskládané, tu tvoří ohromující celek. Musela jsem se ovládat, abych nefotila všechny ty balvany ze všech stran, když jsem si je nemohla vzít sebou domů. Stejně jsme tam dva menší vyšťourali pro tátu (Slamák se s nimi pořádně nadřel cestou vzhůru od moře)..,

 Pak jsme dostali hlad a zkazilo se počasí. Celé odpoledne jsme pendlovali po východním pobřeží, skoro až k Bastii, a nevěděli, co s tím. Nakonec jsme si v jedné vsi koupili v pekařství dvě úžasné, ještě horké bagety a udělalo se zase hezky. Našli jsme si oblázkovou plážičku, ale na koupání to přeci jen nebylo. Našla jsem tam zcela nový druh oblázků - modrozelené, tyrkysově puntíkaté! - takže mě zase pohltila oblázková horečka, až se Slamák naštval, že už to sbírání kamínků přeháním. Ovšem ten nejúžasnější "kamínek" našel on! Byl to největší a nejzelenější kámen, kvůli kterému jsem se musela rozloučit s polovinou svých oblázkových pokladů, aby byl Slamák ochotný mi jej vzít sebou domů. (Dnes ho má táta na skalce a já ho tam chodím hladit a vzpomínat na Korsiku.)

PÁTEK 26.6.09