Belveder

 Srpnové počasíčko bylo pro mé horolezce hodně lákavé a tak jsme se o jednom víkendu vypravili na Belveder, vyhlášenou horolezeckou oblast mezi Děčínem a Hřenskem. Zase jsme jeli ve čtyřech s Jupim a Májenkou a místo Daga jela s Nikem tentokrát fenečka Eliška.

 Do skal, po zážitcích s vlkodavem a labradořím miminkem v místní hospůdce (viz VIDEOGALERIE), jsme dorazili ještě za světla a kluci se hned rozhodli zdolat známý místní pískovcový jeskynní systém s plazivkami a dlouhým vstupním černým komínem. Tam jsem to taky hned vzdala, neboť mi ke slaňování v naprosté tmě jen s čelovkou na hlavě chyběla odvaha a dobře jsem udělala... Kluci s Májenkou zmizeli ve skalní hlubině a já čekala, čekala a čekala a zatím jsem se spřátelila s kluky u ohýnku, kteří tu trávili víkend. Dvě hodiny na to už byla naprostá tma i mimo jeskyni a konečně jsme zaslechli, jak se moji horolezci vracejí. Měla jsem sice v plánu shánět záchranáře až ráno za světla, ale strach už jsem měla pořádný. Důvodem jejich zdržení bylo, že v tom bludišti doopravdy zabloudili a nemohli najít žádný východ. Dokonce se i rozdělili a měli to štěstí, že se zase sešli, ba i ten východ nakonec nalezli !

 Ustlali jsme si na jehličí a Eliška si až do rána stlala v borůvčí - tak strašně při tom chrastila, trvdošíjně odmítala můj batoh jako lehátko a vrtala se v listí mezi keříčky, že jsem se do rána téměř nevyspala. (S Jupim a Májenkou jsme se později shodli, že další noc Elu zkrátka přivážeme, aby nemohla do borůvčí a my se mohli v klidu vyspat!) Ráno mě nenechal spát Slamák - že prý musím vidět tu mlhu v údolí pod námi... Zvědavost byla silnější než únava, tak jsem se podívala koutkem oka a už jsem byla na nohou a fotila ten přírodní úkaz ze všech stran až do východu slunce, dokud se úkaz nerozplynul.

 Ostatní vylezli vyspinkaní mnohem později a hned se hrnuli horolezit na vysokou skalní stěnu. Když ji všichni tři zdolali, dali jsme si sbohem a zatímco horolezci pokračovali v lezení, Já s Nikískem vyrazila na turistiku do Údolí Suché Kamenice a Arnultických stěn. Jsou to nádherná místa plná tajemství a romantických zákoutí, zarostlá do mechů a kapradí, zavalená balvany a spadlými kmeny, kde se nečekaně dají objevit zapadlé trempské kempy.

 Hřensko mi dalo zabrat - prošla jsem ho 3x tam a zpět a marně hledala rozcestník se žlutou turistickou značkou. Za to třetí bloudění mohla neinformovaná paní v turistických informacích, když mě poslala zase tím špatným směrem dovnitř města! Davy lidí a tržnice přes celé město mě vyčerpaly. Odpočinula jsem si u kamenného skalního sídla v jedné zapadlé odbočce, kde byl navzdory vedru chládek a bydlel tam krásný zkamenělý vodník. Německým dětičkám do vodníkova jezírka spadnul ke kamenné žábě umělohmotný náklaďák a už ho neuměli vylovit. U Hudyho bohužel nevedli pinpongové míčky, které jsme potřebovali na večerní turnaj do hospůdky a kvůli nim jsem vlastně Hřensko navštívila. Nakonec jsem svou odbočku našla, ještě před vstupem do Hřenska. Vyškrábali jsme se s Nikískem mezi spoustou popadaných stromů na skalní stěny nad Hřenskem a užili si krásné výhledy.

 Pak jsme se vydali po značených i neznačených cestách přes lesy i vesničky zpátky na Belveder. Kousek před Labskou Strání mě v lese u cesty zaujalo vzrušené hejno sojek a dalších ptáčků a když jsem došla na jejich shromaždiště, myslela jsem, že jsem v pohádce "O statečném kovářovi" - na paloučku se válely jitrnice, salámy, buřty, párky a jiné masité "pochoutky" - škoda, že byly nejspíš zkažené - v pohádce bysme si to s Nikem pěkně užili! Hned vedle byla hromada čehosi barevného a podle počtu vos jsem původ typovala na cukrárnu.

 Šli jsme si spravit chuť do hospůdky, kde byl venku pod stříškou sraz. Pinponk se bez míčků nekonal, zato se konala večeře a napapaní jsme se vraceli za tmy do skal. Slamák mě a Nika ochránil cestou před potulným a hrozivě vyhlížejícím vlčákem. Žďuchnul do něj lanem a řekl "Běž domů." a on šel. Také jako v pohádce! Ve skalách bylo plno - mladí dobrodruzi z Německa přišli prozkoumat jeskynní systém a nocovali kousek od nás. Kupodivu se chovali tiše ( asi proto, že to byly téměř samé holky ) a díky tomu, že i Eliška se uvázaná nemohla vrtat v borůvčí, jsme se konečně pořádně vyspinkali.

 Ráno se úkaz s mlhou opakoval a J+M ho opět prospali. Po snídani kluci ještě horolezili a já s Májenkou prozkoumávaly okolní krásný skalnatý terén. Pak jsme se sbalili a cestou domů se ještě zastavili u rybníka na koupání a u hospody na oběd, kterým jsme zdárně zakončili akci Belveder.