Babí léto v Jizerkách

 Koncem září se udělalo překrásné počasíčko a tak jsme neváhali a vydali se do Jizerských hor. Přijeli jsme tradičně vláčkem do Oldřichova v Hájích a že jsme kvůli sázení stromků vyjížděli až v sobotu ráno, měli jsme před sebou celý sluníčkem zalitý den. Mohli jsme si teď ty nádherné bukové lesy, prošpikované žulovými skálami a balvany, prohlédnout pěkně za světla – ne jako obvykle, když přijíždíme po setmění a tápeme tou úžasnou krajinou v úplné tmě.

 Nik mi svým tažným zápalem zpříjemňoval cestu vzhůru a Slamák kdesi vzadu bezmocně záviděl… Štvalo mě však, že se Nik na postroji škrtí a že mě tenké vodítko příšerně řeže do dlaní. Začala jsem se doopravdy těšit na Nikovy narozeniny a jeho slíbený dárek – profesionální tahací postroj i s pohodlným opaskem!

 Les byl mírumilovný a tichý a zval nás ke spočinutí na suchých paloučcích. Neodolali jsme a na chvíli se rozvalili na sluníčku. Další ležící pauzu jsme si udělali pod statnými buky a tam jsme se na listíčku nacpali čerstvou a bohatou úrodou chutných bukvic. Nejlepší bylo, že v Jizerkách zrovna vrcholila borůvková sezóna a všude se to modralo – i moje pusa byla během chvíle úplně modrá! Nad hlavou se nám červenaly korálky jeřabin, stárnoucí tráva nás obklopovala různými odstíny žluté, hnědé a rezavé a na mladé smrčky zbyla tmavě zelená…

 Z kouzelných buko-žulových lesů jsme se vyloupli nahoře ve smrko-močálové náhorní rovině, proťaté asfaltovými cyklostezkami a občerstvili se tu v kiosku, obleženém dosud tak vzáně se vyskytujícimi turisty.

 Posilnění jsme vystoupili o patro výš do nejtypičtější a zároveň nejzvláštnější části Jizerek, na Ptačí kameny a Holubník. Jsou to vršky s hradbami a hradbičkami zvláštně tvarovaných skal, pokryté většinou ještě stojícími, živly vybělenými, rovnými i pokroucenými kmeny mrtvých smrků, které před lety nepřežily kyselé deště a teď se podílejí na pohádkově bizardním vzhledu krajiny. Někomu to může připadat smutné, ale já se toho světa fantazijních bytostí nemůžu nabažit, zvlášť když už tu všude sílí mladá generace nových smrků. To jediné, co mi kazilo celkový dojem i náladu byly téměř nepřekonatelné skalní překážky – to nebyla cesta turistická, nýbrž místy horolezecká…

 Užili jsme si večerních barevných výhledů z vršků skal a utábořili se na noc v turistické budce v Sedle Holubníku, kde začínají dřevěné chodníčky nad močálnatým povrchem, teď zrovna nezvykle vyschlým (kvůli delším suchům měli i naši pejsci potíže při hledání vody k napití). Povídali jsme si do tmy o UFO, až jsem jedno opravdické uviděla! Prosvištělo mi nad hlavou, zazářilo, začoudilo a zmizelo. Byl to nejspíš meteorit a pěkně blízko. Slamák ho prošvihnul, ale v noci padalo tolik hvězd, že si to několikrát vynahradil a já taky.

 Ráno jsme se vydali dřevěnými schůdkovitými chodníčky vzhůru na Černou Horu a Sněžné věžičky mezi bílými kmeny a mladými smrčky. Mechy a trávy se třpytily v ranním slunci a svět se opět proměnil v pohádku… Ta se rozplynula až v okamžiku, kdy jsme se rozhodli dojít k Protržené přehradě zkratkou. Tedy starou, vojenskou, z části panelovou a potom asfaltovou cestou, která byla nekonečně rovná, nudná a vyčerpávající. Několikrát jsme museli prozkoumat mapu, abychom se přesvědčili, ze nebloudíme. Slamák se vytahoval, že když byl v Polsku, tak tam takhle rovné byly všechny cesty! V tom nám přišla SMS : „ Vítejte v Polsku!“

 Skoro zázrakem jsme se přeci jen k Protržené přehradě doplahočili. Z přehrady zbyly vysoké kamenné zdi zarostlé lesem a kulatá vodárenská věž. Nik s Dagem se vyráchali v kamenité říčce a pak jsme se vydali dál k osadě Jizerka. Bylo to do kopce, takže mi tažného psa záviděli kromě Slamáka i všichni kolemjdoucí. Netušili však, že mě bolí odřené dlaně od vodítka a vytahaná ramena, že mě štve Nikovo chroptění a škrcení v postroji a že je to vlastně docela úmorné. Snila jsem o novém canis-cross postroji a v duchu už Nikovi předávala narozeninový dar.

 V Jizerce byl nával turistů kolem předražených hospod. Dali jsme si dvě pauzičky s vlastními zásobami na trávě. Podruhé to bylo kousek od cesty u překrásného bublavého potůčku, klikatícího se v zelených mechových polštářích. Umyli jsme si v něm nohy a rázem litovali turisty, kteří si začali kousek pod námi oplachovat ve vodě obličeje. Slamák se natáhl na sluníčku a chvíli si schrupnul.

 Odpočatí a osvěžení jsme zahájili poslední část dnešního treku přes krásné skály na Jelení stráni a na Pytláckých kamenech, po jejichž oblých vrcholcích Slamák přeskakoval sem a tam. Na rozcestí Předěl jsme zmožení na chvíli zabrali ostatním turistům turistickou budku (přes psy se tam nikdo neodvážil a tak všichni svačili radši venku na trávě) a pak jsme zamířili k pramenům Jizery pod horou Smrkem a Tišinou. Na Tišině jsme se schoulili pod staré buky na malé rovince v příkré skalnaté stráni a usínali se západem slunce. V noci nastala celkem silná vichřice a já si až do rána nadávala, že jsem byla večer tak líná srazit suchou větev, uvízlou v bukové koruně přímo nad mou hlavou, dolů nějakým dlouhým klackem! Když přestalo foukat, začaly se na nás s rámusem sypat zralé bukvice a nakonec nám k ránu proletělo nad hlavou příšerně hlučné letadlo, které slýchávám i u nás doma, když každý den v půl šesté odcházím do práce. Tentokrát mi ale vadilo mnohem víc, protože mě vytrhlo z krátkého a blaženého spánku!

 Když se slunce zatřpytilo v zeleném listoví, vydali jsme se z hor dolů, k domovu. Z kopců se s Nikem chodí dost špatně a kdyby ho teď chtěl někdo půjčit, vůbec bych neváhala! Jenže se nikdo dobrovolně nepřihlásil… Cestou jsme se pokochali překrásným vodopádkem – byl to takový pravidelný křišťálový závěs na skále. Od chaty Hubertky se kopec svažoval ještě prudčeji a Nik tahal zběsileji. Úleva nastala až v Lázních Libverda, kde Slamák ohlídal psy a já byla vyslána pro čerstvou lázeňskou minerálku a horké lázeňské oplatky. Jejich lahodná sladce oříšková chuť naštěstí zahnala odpornou pachuť slano-kyselé bublinkaté vody.

 Závěrečná cesta končila v Hejnicích – Slamák tu před příjezdem vlaku přepadl samoobsluhu plnou dobrot a já známý klášter plný nástěnných maleb, no a hlavně recepci s prodejem pohledů. Pidifrk jsem ale hledala marně, ach jo, snad sem ještě někdy zavítáme a budu mít větší štěstí…

 Vlaková trať mezi Jizerkami a Varnsdorfem protíná Německo a Polsko a tak jsem okusila hned tři vlakové lahůdky! Do Žitavy jsem se svezla supermoderním Německým „šinkanzenem“, v Žitavě jsme se s Nikem šli kouknout na úzkokolejku a její roztomilé vagónky a nakonec jsme nastoupili do Německo-Varnsdorfského historického vláčku Mandaváčku, kterým jsem jela poprvé v životě a strašně jsem si to užívala. Zaujala mě nejen všelijaká udělátka na otvírání oken a dveří, ale hlavně místo „řidiče“ vpředu i vzadu vagónu bez oddělující stěny, takže se mu dalo koukat přes rameno na ty historické a stále funkční hračky sloužící k ovládání vlaku. Ani se mi z něj nechtělo vystoupit! Ještě jsem Mandaváčkovi zamávala a nechala se Nikem dotáhnout domů.